Svatost jako výhra- životní příběh Hermanna Cohena
Kategorie: Svědectví
Na klavír začal hrát jako čtyřletý a ve dvanácti letech už dosáhl mezinárodní slávy. Následující roky prožil lehkomyslně v opojení slávy a úspěchu. Kdo by přepokládal, že ve 29 letech se Hermann Cohen obrátí, obleče si karmelitánský hábit a dosáhne takový stupeň svatosti, který vyústí až do probíhajícího procesu blahořečení?
Po stopách sv. Augustina
Cohenův příběh připomíná životní cestu svatého Alberta (Adama Chmielowského), talentovaného malíře, který zanechal umění, aby se naplno věnoval službě bezdomovcům. Německý klavírista se cítil osobně duchovně spjatý se svatým Augustinem. Neslavná minulost biskupa z Hippa ze 4. století připomínala Hermannovi jeho vlastní mládí, které prožil v radovánkách, opovrhoval náboženstvím a morálními zásadami. Proto asi nebude překvapením, že za datum křtu si vzoli tento výjimečný hudebník právě den, kdy si v liturgickém kalendáři připomínáme sv. Augustina a jako řeholní jméno si zvolil Augustin Maria od Nejsvětější svátosti. V tomto jméně se projevil nejen jeho vroucí vztak ke svatému Augustinovi, ale také k Panně Marii a k Eucharistii. Těmto "centrálním pilířům" svého duchovního života vděčí za největší životní posuny.
Geniální umělec
Hermann Cohen se narodil 10. listopadu 1821 v Hamburku v židovské rodině. Jeho otec byl šikovný bankéř, který zabezpečoval svoji manželce a třem dětem pohodlný život. Kromě toho vykonával důležitou úlohu v synagoze- uděloval požehnání. Jeho citlivý syn od začátku nasával atmosféru modlitby a doma rád společně se sourozenci zpíval žalmy. Rodiče rychle odhalili jeho mimořádný hudební talent. Jako čtyřletý začal hrát na klavír a o dva roky později už ovládal všechny populární operní melodie. Rodiče ho tedy poslali studovat k profesorovi, který sice rozvinul chlapcův umělecký talent, ale jeho výchovný vliv na něho byl špatný. Hermann se účastnil lovu a hazardních her a z obdivu k profesorovi si tento hýřivý způsob života velmi oblíbil. Vedlo to dokonce k tomu, že později vydíral matku a své sourozence, aby plnili jeho choutky a vrtochy. Situace by se jistě rozvinula zcela jinak, kdyby se chlapcův otec neangažoval v "osvícenecké" formě judaismu a nevěnoval celé dny zvelebování majetku.
Dvanáctiletý Hermann už celkem zapomněl na náboženství a vychutnával si svoje výjimečné hudební úspěchy. Byl miláčkem německých koncertních síní a zároveň žákem tehdejšího virtuóza Franza Liszta. Přestěhoval se do Paříže, kde se zdokonaloval v umění a vystupoval na mnoha koncertech. Jako patnáctiletý byl už profesorem na Vyšší hudební škole v Ženevě. Světová sláva, život v bohémském prostředí prohloubili jeho morální úpadek, který započal už v Hamburku. Následující roky strávil mladý pianista v cigaretovém dýmu a se skleničkou alkoholu v ruce, diskutující o filozofických novinkách, mrháním peněz při hazardních hrách a oddávající se milostným románkům, kromě jiných i s George Sandovou. Po letech Cohen přiznal, že v tomto životním období byl vrtošivým, egocentrickým, arogantním umělcem,opojený úspěchem a zaměřený na rozkoše. Zároveň však pociťoval čím dál tím větší samotu a prázdnotu, kterou nedokázal nikdo a nic zaplnit.
Návrat marnotratného syna
Čvrteční večer v květnu roku 1847 nenasvědčoval tomu, že by mělo dojít k nějaké změně. Na druhý den měl Cohen během mariánské pobožnosti zastoupit dirigenta sboru, knížete Moskova. Hermann už předtím hrál v katolických kostelech, určitým způsobem "vnímal Ježíše" ve skladbách, které hrál, ale šlo jen o estetické zážitky, na které si hudebník už druhý den ani nevzpomene. Ale v kostele sv. Valeriána Bůh promluvil nejen k jeho uchu, ale i srdci. Během proměňování si Cohen nemínil kleknout, avšak najednou pocítil v srdci velmi silný vnitřní pocit sklonit se. Po letech napsal, že tehdy zakusil jako by jeho duše "ohlušená a omámená disharmonií světa nanovo našla to, co marnotratný syn, a pocítila, že se děje něco, co předtím nepoznala."
O týden později se tato mystická zkušenost zopakovala a v Cohenově srdci se zrodila myšlenka přijmout katolickou víru. Proniknutý touto touhou se několik po sobě následujících dní účastnil všech 3 mší svatých, které hluboce prožíval. A když večer zaslechl zvuk kostelního zvonu, který svolával věřící na pobožnost, znovu se odebral do chrámu. Ten večer Pán dovršil dílo jeho obrácení. Hermann Cohen popsal tuto událost následovně: "Byla vystavena Nejsvětší svátost a jen co jsem ji uviděl, přišel sem k oltáři a padl na kolena. Teď už pro mě nebylo těžké kleknout si při požehnání. Když jsem vstával pocítil jsem příjemný pokoj, který mne zcela naplnil. Vrátil jsem se do svého pokoje, lehl jsem si, ale celou noc se moje mysl- ať už ve snu nebo v bdění- věnovala úvaze o Nejsvětější svátosti oltářní. Hořel jsem netrpělivostí, kdy budu moc jít na další mši svatou. V následujících dnech jsem se účastnil mnoha mší svatých v kostele sv. Valeriána, přičemž na každé mě zaplavila vnitřní radost."
U brány Církve
Silnou zkušenost s Bohem v něm upevnily rozhovory s moudrým a zbožným knězem, otcem Lengradem, který se ujal jeho přípravy na křest a duchovně ho povzbuzoval ve vnitřním boji. Mistrovo obrácení nezůstalo v uměleckém prostředí bez odezvy. V salonech se mu vysmívali, vyčítali mu jeho změnu života a nazývali ho panbíčkářem.
Hermann zanechal závislosti z minulosti a žil v čistotě. S horlivostí toho, který se obrátil, konal pokání, modlil se všechny modlitby, účastnil se pobožností, studoval katolickou věrouku a četl díla světců. Po třech měsících byl připravený přijmout křest. Během slavnosti (28. srpna 1847) mu Pán udělil mystické vidění věčnosti: Hermann uviděl Ježíše sedícího na trůně, po jeho pravici byla Panna Marie a u jeho nohou zástupy svatých. Cohena okouzlilo nejen velké světlo ráje, ale i nádherný zpěv andělů. Pocítil, že celé nebe se raduje z jeho křtu a srdečně ho vítá v Církvi. Po křtu pocítil v sobě touhu zasvětit svůj život Bohu jako řeholník. K uskutečnění této touhy došlo až po dvou letech. Tolik času potřeboval k prohloubení víry, pro upevnění se v rozhodnutí i na splacení svých nemalých dluhů.
Apoštol Eucharistie na Karmelu
Nakonec nadešel čas rozloučení se přáteli. Na poslední koncert přišly velké zástupy. Hermann však nevnímal potlesk veřejnosti, ale jen úlevu ze skončení světské etapy svého života.
Dne 6. listopadu 1849 vstoupil do řádu bosých karmelitánů a přijal řeholní jméno Autustin Maria od Nejsvětější svátosti. Na kněze byl vysvěcen v roce 1851. Působil ve Francii, Anglii a Německu. Ve svých kázáních, které se dotýkaly srdcí lidí, opakoval, že štěstí nenajdeme v bohatství, v slávě a honbě za radovánkami, ale ve společenství s Ježíšem. Modlil se za obrácení hříšníků a za víru pro Židy. Chtěl, aby jeho národ poznal, že všechny přísliby Starého zákona se naplnily v Církvi. Ke křtu přivedl i svoji sestru a synovce.
Otec Augustin se vyznačoval úctou k eucharistickému Ježíšovi. Ještě před vstupem do řehole inicioval noční bdění pro muže před Nejsvětější svátostí, které se rozšířily po celé Francii a následně do celého světa. K adorování před Ježíšem ukrytého v hostii vyzýval ve svých listech i kázáních. Napsal: "Chtěl bych, abyste žili jen z Eucharistie, aby byla pramenem vašich myšlenek, citů, slov a skutků. Nechť je pro vás světlem, které vás bude vést, nechť je pro vás inspirací, vzorem a jedinou starostí. Tak jako Marie Magdaléna vylila szly a voňavý olej na Ježíšovy nohy, ani vy se nikdy neunavte přednášet před svatostánek modlitby, touhy a dary...Nechť oltář, na kterém se Ježíš obětuje, přijme vaše oběti, abyste se spolu s ním stali obětí lásky, jejichž příjemná vůně vystupuje před trůn Věčného."
Skrze ruce Panny Marie
Otec Augustin osobně uctíval Pannu Marii. Byl přesvědčený, že za svoje obrácení vděčí právě jí, protože setkání s Bohem prožil na májové pobožnosti. V noci před přijetím svátosti křtu, když na něho doléhalo silné ďábelské pokušení, zasvětil svůj život Panně Marii. To zasvěcení bylo později posilněno i milostí uzdravení z oční choroby, kterou už jako karmelitán prožil ve svatyni v Lurdech.
Každý den i během poutě do Lurd prosil Pannu Marii za obrácení své matky. Velmi ho bolelo, že v roce 1854 zemřela bez toho, aniž by přijala křest. Jeho slzy setřel Bůh o sedm let později. Na svátek Neposkvrněného početí dostal otec Augustin list od jisté mystičky, která viděla, že Panna Maria vyprosila u svého syna milost pro Hemannovu matku, která zemřela se slovami: "Ó, můj Ježíši, Bože křesťanů, Bože, kterého uctívá můj syn, důvěřuji ti, smiluj se nade mnou.." Tento příklad může být povzbuzením pro všechny, kteří se trápí ztrátou víry svých bližních. Je potřeba si uchovat naději a vytrvale se modlit, protože Bůh koná skrze Pannu Marii velké věci.
Hermann Cohen zemřel 20. ledna 1871 v Německu. Několik měsíců před smrtí se odebral do Spandau u Berlína, aby tam sloužil zajatcům francouzsko-pruské války. V táboře zpovídal, sloužil mše svaté, potěšoval trpící a uděloval svátost pomazání nemocných. Během udělováni svátosti nemocných se smrtelně nakazil. O tři týdny později odešel k Pánovi se slovy: "A teď, můj Bože, do tvých rukou svěřuji svého ducha." V současné době probíhá proces k jeho blahořečení.
Autor: Maria Zboralska, zdroj: časopis Milujte sa!, číslo 1/2017 (51), str. 27-29, článek je převzatý se svolením slovenské redakce.
Autor: Anička Balintová |
Vydáno dne 19. 04. 2017 | 1696 přečtení
Počet komentářů: 0 |
Přidat komentář |
Důležité kontakty:
P. Marek Dunda koordinátor SČS, marek@fatym.com
P. Vilém Štěpán, villelmus@seznam.cz, spoluzakladatel iniciativy SČS přijímá do SČS s přesahem za hranice ČR zvlášť Medžugorje.
Tisková mluvčí SČS Jana Julinková (roz. Brabcová)
zástupkyně tiskové mluvčí, na kterou je možné směřovat dotazy:
Anna Bekárková annabekarkova@gmail.com tel.: 736 522 818
Tento web běží na upraveném redakčním systému phpRS.