Společenství čistých srdcí

Poslední list

Kategorie: Články

Napínavý lidský příběh.

V nevelké oblasti na západ od Washingtonova náměstí se ulice zbláznily a polámaly se na malé ždibce, jimž se říká "sídla". Tato "sídla" tvoří podivné úhly a zátočiny. Taková ulice dokáže jednou dvakrát křižovat sama sebe.
A od té stydlivé staré Greenwich Village se lidé od umění hrnuli, pořádali pravé honby na severní okna a střechy z osmnáctého století a na holandská podkroví a levné činže. Potom sem importovali nějaký ten cínový džbán a jednu nebo dvě mísy ze Šesté třídy a stali se "kolonií".
V horním poschodí přikrčeného dvoupatrového stavení z cihel měly Sue a Johnsy svůj ateliér. Jedna byla ze státu Maine a druhá z Kalifornie. Seznámily se v restauraci a objevily, že jejich záliby v uměni, pohankovém salátu a balonových rukávech se tak pěkně kryjí, že z toho vznikl tenhle společný ateliér.
To bylo v květnu. V listopadu se přištrachal studený, neviditelný cizinec, kterému lékaři říkají zápal plic, potloukal se po kolonii a semo tamo sáhl svými ledovými prsty. Na druhé, východní straně velkoměsta, ve čtvrtích chudiny, tam si tento ničitel vykračoval směleji, utloukal oběti po desítkách, ale tady v bludišti úzkých a mechem zarůstajících "sídel" našlapoval měkce.
Pan Zápal Plic by nemohl být nazván rytířským starým pánem. Ženuška droboučká, jen tak do špetky, dokonce s krví zřídlou vlahými kalifornskými vánky, to byla sotva úměrná obětina pro toho starého ničemu s rudými pěstmi a přiškrceným dechem. Ale už se stalo, po Johnsy se rozmáchl; a tak tu teď ležela takřka bez hnutí na své malované postýlce a dívala se malými tabulkami holandských oken na holou boční zeď sousedního cihlového domu.








Jednoho jitra přepracovaný lékař odvedl Sue do předsíně a měl přitom kostnaté šedivé obočí trošku nasupené.
"Má naději jen - řekněme jedna ku deseti," řekl, střásaje rtuť teploměru. "A ta její naděje je v tom, že musí chtít žít. Tenhle nezpůsob, jak se lidé stavějí do řady k pohřebnímu ústavu... Ta vaše slečinka si usmyslela, že se neuzdraví. Trápí ji něco?"
"Toužila - touží jednou namalovat Neapolský záliv," řekla Sue.
"Malování? Hlouposti! Trápí ji něco takového, nad čím se člověk aspoň dvakrát zamyslí - muž, například?"
"Muž?" opáčila Sue a v hlase jí pronikavě zabřinčelo. "Stojí muž vůbec za to - kdepak, pane doktore, nic takového."
"Nu, pak tedy je to zesláblost," řekl doktor. "Učiním vše, co věda vůbec může dokázat. Jakmile však můj pacient začne v duchu odhadovat, kolik bude mít na pohřbu kočárů, odpočítávám padesát procent léčivých účinků každého léku. Kdyby se vám podařilo přimět ji, aby se zeptala třeba jen slovíčkem na nejnovější zimní módu třeba ve střihu rukávů pláště, slibuji vám, že její naděje bude jedna ku pěti místo jedna ku deseti."
Po odchodu lékaře šla Sue do pracovny a proplakala tam ubrousek z japonského plátna. Potom se vpotácela se svým kreslicím prknem do Johnsyna pokoje a hvízdala si nejnovější jazzovou melodii.
Johnsy ležela pod pokrývkou, kterou její tělo už ani nezvlnilo, obrácená tváří k oknu. Sue přestala hvízdat, myslíc si, že nemocná spí.








Nachystala si prkno a dala se do perokresby, jíž měla ilustrovat jakousi povídku v magazínu. Právě načrtávala pár elegantních nohavic jezdeckých kalhot na postavu hrdiny, když zaslechla tichý zvuk, několikrát se opakující. Rychle přiběhla k lůžku nemocné.
Johnsy měla oči široce otevřené. Dívala se oknem ven a počítala - hlasitě počítala pozpátku.
"Dvanáct," řekla, a za chvilku "jedenáct" a potom "deset" a "devět"; a potom ještě "osm" a "sedm" skoro současně.
Sue vyhlédla z okna. Co tam bylo ožno počítat? Bylo vidět jenom prázdný pochmurný dvorek a holou boční stěnu cihlového stavení, vzdáleného asi osm metrů. A do poloviny té zdi se šplhal starý, prastarý popínavý břečťan, zkroucený a zahnívající u kořenů. Studený dech podzimu serval listí, až tu zbývala jen kostra popínavých větví, skoro holých a lnoucích k vydroleným cihlám.
"Copak je, drahoušku?" otázala se Sue.
"Šest," pravila Johnsy skoro šeptem. "Teď už padají rychleji. Před třemi dny jich bylo skoro sto. Než jsem je spočítala, vždycky mě z toho hlava rozbolela. Ale teď už je to snadné. A další padá. Už jich zbývá jenom pět."
"Čeho pět, miláčku? Pověz přece svojí Sue!"
"Listů. Na tom břečťanu. Až spadne poslední, i já musím odejít. To vím teď už celé tři dny. Což ti to doktor neřekl?"
"Aha, tohleto, jakživa jsem neslyšela takový nesmysl," odfrkla Sue náramně pohrdlivě. "Co mají staré břečťanové listy společného s tvým uzdravením? A mívala jsi ten břečťan tolik ráda, ty holka ošklivá. Nedělej ze sebe pověrčivého strašpytlíka. Právě dneska ráno mi doktor řekl, že naděje na brzké uzdravení je - počkat, jak to přesně říkal - že máš naději deset ku jedné! Zkus teď sníst trochu silného bujónu, aby se tvá Sudie mohla dát zas do kreslení a mohl potom kresbičku prodat redaktorovi a koupit pro své nemocné děťátko trochu portského vína a pro vlastní hltavost pár vepřových kotlet."







"Víno už kupovat nemusíš," pravila Johnsy, zírajíc upřeně z okna. "Další padá. Ne, ani bujón nechci. Teď už zbývají jen čtyři. Chtěla bych ještě před setměním uvidět, jak padá poslední. Po něm půjdu i já."
"Johnsy, drahoušku," vemlouvala se Sue. "Slíbíš mi, že zavřeš oči, nebudeš je otvírat a nevyhlédneš z okna, dokud nebudu se svou prací hotova? Musím ty kresby odevzdat zítra ráno. Potřebuji světlo, jinak bych stáhla žaluzii."
"A nemohla bys kreslit vedle v pokoji?" zeptala se Johnsy chladně.
"Chci být raději u tebe," řekla Sue. "A potom, nepřeji si, aby ses ustavičně dívala na ty břečťanové listy."
"Tak ale jakmile to doděláš, řekni mi," pravila Johnsy, zavřela oči a ležela tam na lůžku bílá a nehybná jako socha, "protože chci ten poslední vidět padat. Už jsem tím čekáním unavená. Přemýšlení mě unavilo, chtěla bych se už pustit všeho, všeho, a také se snášet dolů, dolů, zrovna jako ten ubohý unavený břečťanový list."
"Zkus usnout," radila Sue. "Musím zavolat Behrmana, aby mi seděl modelem k tomu poustevnickému horníkovi. Nebudu pryč déle než minutku. Koukej vydržet, jak jsi, a nehýbat se, dokud se nevrátím."
Starý Behrman byl malíř bydlící v přízemí pod nimi. Bylo mu už přes šedesát a plnovous jako u Michelangelova Mojžíše se mu kadeřil, splývaje od hlavy satyra na tělo trpaslíka. Behrman byl neúspěšný umělec. Čtyřicet let vládl štětcem, aniž se mu podařilo přiblížit se vládkyni umění alespoň na dosah lemu jejího roucha. Ustavičně se chystal namalovat své mistrovské plátno, ale prozatím je ani nezačal. Teď už několik let nemaloval nic kromě tu a tam nějakého toho máznutí štětcem na obchodní a reklamní zakázky. Něco si vydělal tím, že sedával modelem těm mladým umělcům v kolonii, kteří si nemohli dovolit zaplatit modelům z povolání. Nemírně pil jalovcovou a stále ještě hovořil o svém příštím mistrovském díle. Jinak to byl divoký malý stařík, který každého hrozně peskoval za změkčilost a sám sebe pokládal za zvlášť silného a spolehlivého hlídacího hafana, jehož úkolem je ochrana těch dvou mladých umělkyň v ateliéru nahoře.
Sue zastihla Behrmana silně zavánějícího jalovcem v jeho mdle osvětleném doupěti v přízemí. V jednom koutě stálo na malířském stojanu napjaté čisté plátno, které tak čekalo již pětadvacet let na první tahy mistrovského díla.
Pověděla mu o Johnsyně blouznivé představě a o tom, jak se sama bojí, že Johnsy, vyhublá a křehká jako uschlý list, opravdu odplyne, až její stejně již hodně chabé lpění na životě ještě trochu zeslábne.
Starý Behrman se zarudlýma očima vyhulákal své opovržení a výsměch takovým idiotským představám.







"Copakže!" křičel. "Jest takoví lidé na tento svět s ta chloupostí umřít, protože oni listí padají ze starý zatrackaný břečťan? Já neslyšel ještě tak hloupá věc! Ne, nebudu zedět model pro taková poustevní hromská palice. Proč vy dovolíte taková chlouposti přijít do toho její mosek? Ach, ta ubohá zlečinka Johnsy!"
"Je těžce nemocná a slabá," pravila Sue, "horečka jí smrtelně pocuchala hlavu a naplnila ji podivnými představami. No dobře, pane Behrmane, nechcete-li mi sedět modelem, nemusíte. Ale řekla bych, že jste za to ošklivý starý - starý a zlý skalní čert!"
"Vy jedna pravá žencká!" křičel Behrman. "Kdo říkal, že já nezedět model? Jděte! Jdu s vámi. Půl hodina vám zkouším povídat, že jsem ochota zedět. Bůh ví! Tenhle barák není místo pro tak dobrá zlečinka Johnsy ležet nemocná. Jednoho dne já namalovat mistrovo dílo a my všechna se stěhujeme. Bůh mi! Ano."
Když přišli nahoru, Johnsy spala. Sue stáhla žaluzii až k dolnímu rámu okna a vedla Behrmana do sousedního pokoje. Tamodtud zírali vystrašeně na břečťan. Potom chvilku beze slova hleděli jeden na druhého. Padal vytrvalý studený déšť smíšený se sněhem. Behrman si sedl ve své stařičké modré košili jako poustevnický starý horník na balvan, představovaný zde převráceným kotlíkem.
Když se po hodinovém spánku Sue nazítří ráno probudila, zastihla Johnsy, jak matnýma a široce rozevřenýma očima zírá upřeně na staženou zelenou roletu.
"Vytáhni ji, chci tam vidět," poroučela si šeptem.
Sue jí rezignovaně vyhověla.
Tu však, hle! Po tom ostře bičujícím dešti a po prudkých náporech větru, které vydržely řádit celou tu nekonečnou noc, tam na pozadí staré cihlové zdi stále ještě visel jeden břečťanový list. Byl poslední na celé popínavé rostlině. Dosud temně zelený u stonku, avšak na vykrojených okrajích zabarvený již žlutí rozkladu a zániku, držel se statečně větvičky asi tak osm metrů nad zemí.
"To je ten poslední," řekla Johnsy. "Myslela jsem, že určitě přes noc spadne. Slyšela jsem ten vítr. Spadne tedy dnes a já umřu zároveň s ním."
"Miláčku, drahoušku," zvolala tiše Sue, noříc svůj unavený obličej do podušek, "mysli aspoň na mne, jestli už nedovedeš pomyslet na sebe. Co bych si bez tebe počala?"
Johnsy však neodpovídala. Na celém světě nejopuštěnější bytostí je duše, která se připravuje vykročit na tajemnou, dalekou pouť. Ta představa se jí zmocňovala silněji a silněji, jako se jedno za druhým uvolňovala pouta přidržující ji dosud na zemi.
Den zvolna míjel a ještě za soumraku dívky viděly osamělý břečťanový list lpět na svém stonku na pozadí zdi. A potom se snesla noc, severák se znovu rozhučel a déšť bubnoval do oken a dolů do louží z nízkých okapů.
Když se potom ráno dostatečně rozjasnilo, nelítostná Johnsy velela přítelkyni, aby vytáhla roletu.
Břečťanový list tam dosud visel.
Johnsy dlouho ležela ztichlá a dívala se na list. A potom zavolala na Sue, která míchala slepičí polévku na plynovém vařiči.
"Byla jsem opravdu ošklivá holka, Sudie," prohlásila Johnsy. "Cosi se postaralo, aby tam ten list zůstal, jen proto, aby mi ukázal, jak jsem byla špatná. Přát si umřít je hřích. Můžeš mi teď dát kapku polévky a potom trochu mléka se špetkou portského, a - ne. Přines mi napřed to parádní zrcátko s rukojetí a potom mně tady nastrkej polštáře kolem dokola, abych si mohla sednout a dívat se na tebe, jak budeš vařit.
Za hodinu řekla: "Sudie, doufám, že jednou namaluju Neapolský záliv."
Odpoledne přišel doktor a Sue s ním na odchodu vyšla do předsíně.
"Naděje tak půl na půl," řekl lékař, tiskna jí vyhublou a chvějící se ruku. "Při pečlivém ošetřování to vyhrajete. A teď musím běžet k dalšímu pacientovi tady dole. Behrman se jmenuje - nějaký malíř, myslím. Taky zápal plic. Je to starý, slabý člověk a zápal je prudký. Nemá už naději, ale dopravíme ho dnes do nemocnice, aby měl lepší pohodlí.
Nazítří řekl doktor Sue: "Už je mimo nebezpečí. Vyhrála jste to. Teď už jen silná strava a trochu péče - nic víc."
A toho odpoledne přistoupila Sue k posteli, pletouc velice modrou a velice zbytečnou vlněnou šálku, a objala ji i s poduškami a se vším.
"Musím ti něco povědět, ty bílá myšičko," pravila. "Pan Behrman dnes umřel v nemocnici na zápal plic. Stonal jenom dva dny. Domovník ho našel předevčírem ráno v jeho pokoji úplně bezmocného v horečce a v bolestech. Boty a oblek měl naskrz promáčené a ledově studené. Nikdo si nedovedl představit, kde mohl být v tak děsnou noc. A potom našli lucernu, ještě rozsvícenou, a žebřík odvlečený ze svého obvyklého místa, nějaké roztroušené štětce a paletu s namíchanými zelenými a žlutými barvami, a - podívej se z okna, miláčku, podívej se na ten poslední břečťanový list na zdi. Nedivila ses, proč se nikdy netřásl a ani se nepohnul, když vál takový vítr? Ach, drahoušku, to je Behrmanovo mistrovské dílo - namaloval ho tam tu noc, kdy poslední list spadl."

---

Sdílet

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 27. 12. 2010 | 5365 přečtení
Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | | Zdroj: Karmelitánský kalendář 2003

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře