Společenství čistých srdcí

Pláč

Kategorie: Články

Lidský příběh o tom, co může způsobit intimní styk mimo manželství a interrupce.

Veronika se nemohla jinak zbavit té dotěrné myšlenky, která ji pronásledovala od pondělí, než na Janu přímo uhodit: „Prosím tě, řekni mi, nejsi v tom?“

Jana nemohla reagovat hloupěji: „A v čem?“

Veronika se jedovatě ušklíbla: „V čem? V norkovém kožichu, přece. Koupí ti aspoň výbavičku? Nebo ti ji uplete babička?

Na to už Jana musela odpovědět zrudnutím. To bylo příliš. Pravda, zvrací a holky to dobře vědí. Ale vždyť měla loni infekční žloutenku a teprve nedávno skončila s dietou. To bude od toho. Měsíčky má nepravidelné a nikdo ji této nesnáze nezbaví. Žádný prášek nezabral a nervy si právě teď léčit nebude. Chce to ještě nějaký ten den vydržet a nenechat se zbláznit panikou. Neměla o tom s děvčaty mluvit ani v legraci.

Pavel je ovšem starostlivější. Telefonuje jí teď i ráno a ona mu nedovede na jeho už dva týdny stejnou otázku „Tak co, Jano, už jsi TO dostala?“ odpovědět jinak, než pouhým záporem.

Veronika se nedala. „Jano, nehraj si s tím, teď ještě můžeš, za měsíc už to nepůjde.“

Nyní Jana opravdu neporozuměla, ale Veronika jí nic nevysvětlovala, zdálo se jí, že by se dalšími řečmi Janě jen vnucovala. „Myslím to s tebou dobře, kdybys něco potřebovala, máš ve mně kámošku, pamatuj si.“

Jana odcházela domů se svěšenou hlavou. Večer měla jít s Pavlem na diskotéku a vůbec se jí nechtělo.







Přišel na minutu přesně. Janu vždycky dráždila jeho nedochvilnost. Dnes se překonával. Usmíval se na ni už zdálky a kupodivu se ani nezeptal, jestli už TO konečně dostala.

Vůbec se jí do tance nechtělo a překvapilo ji, že Pavel, který tanci nikdy moc nedal, se pokouší zlomit rekord. Nechtěla mu kazit radost, oči mu zářily, a když objednával u zachmuřeného číšníka lahev červeného vína, zdálo se, že štěstí je úplné a že tím vínem chce utopit všechno, co je kolem nich šedivého, všedního a lhostejného. Sám však pil málo a zřejmě si zamanul Janu opít. Usilovně přemýšlela, co tím sleduje, chce – li ji zase odvést někam do prázdné garsoniéry a bude – li jí opět předstírat, že má chuť na kávu.

Stále jí to nešlo do hlavy, až náhle pochopila: „Pavle, zapomněl jsi, že to víno má být horké a že do něho patří skořice!“

Zarděl se a náramně mu to slušelo. Jana by mu odpustila všechno. A on jako by to věděl, hned se jí zeptal: „Jano, co budeme dělat?“ Vypravil to ze sebe přidušeným hlasem. „Vždyť už je to třiadvacet dnů.“

Jak to měl dobře spočítáno! Veronika to taky každý den přepočítává. Začala se zlobit. „Máš pravdu. Budeme muset zajít na úřad a ty by ses měl porozhlédnout po prstýnkách.“

Řekla to tak vážným hlasem, že se Pavel na ni úzkostlivě podíval. Zase jí změklo srdce a musela mu říci něco potěšujícího: „To je blbost. Samozřejmě, že se brát nebudeme. Naši by zešíleli. Ale ty už, prosím tě, vůbec o tom nemluv, pamatuj si, že se tě to netýká. To je moje starost.“

Pavla tahle řeč uklidnila, zbytek večera dopadl dobře a jeho výsledkem bylo jen mírné pobolívání hlavy druhý den ráno.

Jana si usmyslela, že bude nadále trpělivě čekat. Bude mlčet doma, ve škole i před Pavlem. Nestane – li se nic, taky dobrá, troufne si být svobodnou matkou. Bude – li si ji Pavel pak chtít vzít, ať si poslouží. Nejdřív ale ona musí odmaturovat a Pavel musí mít uzavřený druhý ročník.









Úmysly to byly pevné a poctivé. Strach ji však trýznit nepřestal a ohleduplnost, kterou viděla na Pavlovi i na děvčatech ze třídy, její strach ještě umocňovala. Spočítala si, že by se to mělo narodit právě v polovině dubna, zrovna když se mají psát maturitní písemky. Kdyby to bylo třeba týden před nebo týden po nich, ničeho by se nebála, takovouhle recesi ještě škola nezažila.

Když jí bylo hodně těžko, požádala o audienci jednu kantorku, které věřila a také ji měla docela ráda. Měli ji na češtinu, a tak by měla vědět, jak to s písemkami zařídit. Hlavně se však musela s někým poradit. S někým jiným, než se svou matkou.

„Rozhodla jsem se, paní profesorko, že si to nenechám vzít, ať mě přemlouvá, kdo chce a jak chce. Ale jenom mi řekněte, jak to bude s písemkami,“ zakončila svou zpověď.

Profesorku trnulo celé tělo. Sama byla ještě mladá, měla smysl pro humor, třeba i pro ten nejčernější. Ale tohle bylo trochu mnoho. „Samozřejmě vaši rodiče o tom nic nevědí?“ zeptala se jen tak pro pořádek.

„To bych tomu dala. Ale holky mě přemlouvají. Já vím, myslí to se mnou dobře, ale přece jen bych chtěla slyšet ještě váš názor.“

„Proč jste si zvolila mne jako důvěrnici?“ zeptala se její vzdělavatelka. Janina důvěra jí však tak zahřála srdce a tak jí zalichotila, že ani nedovedla zakrýt radost v hlase. „Co vám mohu poradit? Kdyby se to stalo mně, rozhodla bych se právě tak, jak teď vy.“

Jana jí vděčně pohlédla do očí: „Ale jistě byste také měla strach?“

„To je přece samozřejmé. Ale jinak už to nejde. Kdo se chce rvát se světem, a, jak se zdá, vy se mu chcete dokonce tak trochu vysmát, pak se na nějakou tu modřinu nemůže ohlížet. Od strachu však dosud nikdo neumřel. Budu vám držet palce.“

Nemohla se ještě dlouho po Janině odchodu s touhle nepříjemnou novinkou smířit. Copak písemky, ty může psát v náhradním termínu, ve škole nikdo narážky dělat nebude, to už se dávno nedělá. Což však tenhle horor mohou vydržet nervy tak jemné dívky?

Uběhlo pár dní a zdálo se, že Jana je se svým osudem smířená, že statečně vzdoruje Veroničiným návrhům a doporučením. Ale nebylo tomu tak. Jana se neměla o koho opřít. Pavel by jejímu plánu nikdy neporozuměl. Táta by ji asi zmlátil a máma by jen plkala a vyčítala. K nikomu se nemůže odstěhovat. Je to až k smíchu, ale nejsnáze by se celá záležitost spolkla ve škole. Ve škole, kde se nesmí kouřit, a to ani v obvodu školy, v té škole, do níž se musí chodit ve slušném účesu a oblečení a kde je třeba uctivě zdravit dospělé osoby, nevyjímaje školníka a uklizečky. Nemusela by chodit na tělocvik, s profesory by si mohla domluvit mimořádné termíny zkoušek, nikdo by jí neubližoval.

Když bylo jednou Janě hodně zle, když si myslela, že se jí roztrhají vnitřnosti, pustila se do ní Veronika se vší vervou a hned jí předložila konkrétní návrhy. Kdy a kam má jít, co má říkat, jak se má tvářit a na co nemá zapomenout.

Nedokázala se s ní hádat. Veroničiny argumenty nešly vyvrátit. Spíše však nedokázala přemoci ten sžíravý strach, který ji pronásledoval už tak dlouho. Jestliže si chtěla zachovat zdravý rozum, musela se zbavit těch nočních chvil, kdy se celá zpocená probouzela , ale vzápětí pochopila, že ten ohavný sen, co se jí zdál,nebyl snem, nýbrž skutečností.

Veronika ji přemluvila.







Když se Jana probouzela z narkózy, zdálo se jí, že všechno zase bude při starém, že všecky její starosti byly spláchnuty trochou krve. Když se pak znovu probudila až příští den ráno, byla zase zpocená. Zdálo se jí o tom, jak stojí před komisí a jak ji starší prošedivělý pán důrazně upozorňuje, že zákrok může snadno vyvolat úplnou neplodnost. V několika zlomcích sekundy si uvědomila, že to nebyl sen.

Dolehly na ni starosti předmaturitní a nakonec i maturitní. S Pavlem navštívila diskotéku ještě několikrát, ale nikdy už ji tak často neprováděl a nikdy neobjednal červené víno.

Profesorka češtiny ani v nejmenším Janě nenaznačila, že by měla vůbec nějaký názor na celou tuto věc. Jenom tu a tam se Janě zdálo, že se na ni dívá smutně a že snad měla dokonce slzy v očích, když jí po ohlášení maturitních známek gratulovala k vyznamenání.

To všechno bylo v pořádku. Jana zvážněla. Porozuměla, že život je mnohem těžší než peříčko, a svůj mozek zaměstnávala úplně odlišnými myšlenkami než na podzim minulého roku. Prohlížela si s pýchou index fakulty, o které dříve jen snila a nikdy nevěřila, že by se kdy mohla stát její posluchačkou. Měli o ni zájem i jiní chlapci než Pavel.

Všechno bylo v pořádku. Ale něco ji přece jen trápilo. Jako by jí cosi scházelo, i když nestrádala a zhola nic si nemusela odříkat.

Teprve když se dověděla, že její spolužačce v letošním třetím ročníku se narodila holčička, pak najednou jasně pocítila, co jí chybí. Ten pocit se vyvalil na povrch duše jako hnis z rány, sevřel jí prsa, bránici, zmáčkl jí srdce a bolest pocítila i v ústech a očích. Slzy se jí řinuly proudem, plakala tak, jak dosud nikdy.

Kdysi se jí zdálo, že trocha krve spláchla všechny její starosti. Nyní by ji nikdo nepřesvědčil, že moře slz může smýt její žal – a samotu, která je horší, mnohem horší než strach.

---

Sdílet

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 12. 09. 2009 | 5566 přečtení
Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | | Zdroj: Cyrilometodějský kalendář 1986

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře