Nedělní slovo
Kategorie: Pro inspiraci
V rámci naší rubriky Nedělní slovo, přestavíme postupně další brožurku, tentokrát s názvem Láska pod lupou...
Začnu dnes dopisem jednoho rozhněvaného mladého muže. Píše: "Je mi šestnáct. Většina mládenců v našem internátě už má děvče, jen moji rodiče nechtějí ani slyšet, že už mám právo na známost s dívkou. Copak není takové kamarádství krásná věc? Básníci přece věrné přátelství opěvují. A konec konců – copak za to člověk může, že se zamiluje? To je přece normální. Láska a mládí patří odjakživa dohromady. V mládí si má člověk užít. A naši tomu nechtějí rozumět, jakoby sami ani nikdy mladí nebyli. Jsem zvědav, co na to řeknete vy, jestli opravdu jste při nás mladých. Nebo se zase ukáže, že církevní morálka je staromódní i po koncilu?"
Milý příteli, myslím, že chápu, odkud pochází útočný tón tvého dopisu proti rodičům, proti staromódní církevní morálce. Takový pocit bývá tam, kde se mladý člověk cítí nepochopen svým okolím. Asi si moc nerozumíš s rodiči, a proto se ti nedivím, že toužíš po tom, mít někoho, s kým by sis dokonale rozuměl, kdo by tě chápal, kdo by tě měl rád, kdo by tě bral vážně jako chlapa – a neviděl v tobě stále nezralého klučinu jako maminka. Až si vyjasníš základní pojmy, které se ti zřejmě pletou, sám poznáš, že máš ještě tolik důležitých věcí před sebou – pracovat se sebou samým a na sobě samém. Začít si předčasnou známost by ti život nezjednodušilo, ale zkomplikovalo teď i pro budoucnost. V dopise mluvíš jedním dechem o kamarádství, přátelství, známosti, zamilovanosti a lásce, jakoby to bylo jaksi totéž, jakoby to vše stejným právem patřilo tvým šestnácti letům. Je to pět různých slov a také pět zcela různých pojmů. Povězme si o nich. Kamarádství je něco jiného než přátelství. Jaký je v tom rozdíl? Kamarádství vzniká tam, kde jsou společné zájmy: ve škole, na vojně, v dílně, ve sportu. Kamarádství je solidarita dobré party – jeden za všechny, všichni za jednoho. Ale přátelství to ještě není, přátelství je víc. Tam už nejde jen o společné zájmy. Přátelství vzniká z osobní sympatie a vzájemného porozumění.
Kamarádství bývá častější a hezčí mezi chlapci navzájem než mezi děvčaty. Ať se děvčata nezlobí, ale zkušenost je taková. Zatímco muži se cítí dobře v houfu, v partě, v kolektivu, dívčí sklon k tajnůstkářství vede spíš k "nerozlučným" kamarádkám ve dvou, důvěrnicím. I při sebedůvěrnějším přátelství zůstává každý svým pánem. Každý žije svůj život. Co je to, když chlapec začne chodit s děvčetem? Říká se: mají spolu "známost". Je to kamarádství, je to přátelství? Toto obojí je možné, doopravdy a trvale možné, jen u chlapců navzájem nebo mezi děvčaty navzájem. Vše ostatní by bylo nepřirozené, nezdravé. K přátelské sympatii mezi chlapcem a dívkou se přirozeně a podvědomě přidává sexuální odezva – smyslné vzrušení – a nikdo nemůže vědět dnes, jak se to vyvine zítra. A co se šestnáctiletým zamilovaným? Lze tu mluvit o lásce? Ta je zodpovědná a jak může být zodpovědný šestnáctiletý ve věcech, pro které ještě nedozrál?!
To je odpověď na tvůj dopis, mladý příteli. Mít děvče je pro tebe záležitost nezralá a nezdravá. Jsi-li student, pořádný student, pak nemáš na děvčata čas. A i kdybys jako učeň čas měl, nejsi pro to zralý, dej si říct, máš se ještě čemu učit, abys to uměl, dobře uměl, až tvůj čas přijde. Tvé místo je v dobré partě kamarádů. Mohou v ní být i děvčata. Máš-li rozumné rodiče, nebudou mít námitek, aby tví kamarádi a přátelé přišli za tebou k vám do bytu. Nebude jim líto trochy nepořádku, co naděláte. V debatách s kamarády se naučíš poslouchat, co říká druhý, a uvažovat o tom, naučíš se vyjádřit svůj názor, dát formu myšlence. To ti pomůže, aby ses uměl jednou dorozumět se svou ženou. Naučíš se umění podřídit se jednou ostatním a jindy zase převzít vedení a zodpovědnost. Naučíš se ustoupit v zájmu ostatních. Naučíš se nemyslet stále jen na sebe, zbavíš se sobeckého zahloubání do sebe. Nestaneš se samotářem – individualistou.
Kdy je tedy čas navázat známost? Rozhodně ne tehdy a proto, že už všichni, jak se ti zdá, děvčata nebo chlapce mají – a ty přece nechceš zůstat pozadu. Cvičit se v plavbě proti proudu stojí ovšem sílu a odvahu, ale vytváří to samostatnou osobnost. Dělat něco jen proto, že to dělají "všichni", to je hodně nezralá logika. Známost, to jest přátelství ve dvou, chlapce a děvčete, lze navázat, až to připustí věk, životní zralost a dosažená pracovní odbornost. Teprve tehdy, až nic nebrání, aby se z přátelství vyvinula opravdová láska, aby mohlo dojít k zasnoubení a sňatku. Nechci tím říct, že na každou známost se už má hledět jako na vyhlídku na zasnoubení. To by nebylo dobré. Ale možnost zasnoubení nesmí být vyloučena. A co známost na čas? Ženit se chci až po vojně, do té doby na nic vážného nemyslím – to by byla hezky starodávná morálka, která by mi zakazovala pobavit se zatím nezávazně s děvčetem.
Milý příteli, jenže co ty bereš jako pobavení, je pro děvče vždy vážná věc. Zažil jsi už někdy třeba u známého děvčete, kamarádky, jak jí je, když jí chlapec po roce známosti klidně řekne, že na vážný poměr nemyslel, že se s ní chtěl jen pobavit? Takový vztah, který jednoho pobaví a druhého hluboce zraní, je nemravný a špatný vždycky. Dívka není hračka, kterou si lze vzít jen tak na pohrání. Když došlo v klubu mládeže k diskusi o lásce na čas, řekla dívka: "Když má děvče někoho rádo, je přirozené, že očekává, že ji bude mít také rád, a stále." To ovšem neznamená, že každá známost chlapce a dívky má být považována za závaznou. Když se rozejde známost proto, že se ukázalo, jak se k sobě povahově nebo jinak nehodí, je to v pořádku. Na to známost je, aby se to zjistilo. Jak dlouho má známost trvat? Těžko udávat termíny, záleží to na mnoha okolnostech, ale v principu lze říci: ne moc krátce, ne příliš dlouho. Ne méně než dva roky, ne víc než tři roky. Jen taková delší doba pomůže rozeznat, jedná-li se o zamilovanost, která je schopna přerůst v opravdovou lásku, trvalý vztah. A když poznají, že se k sobě nehodí, je rozchod správnějším a čestnějším řešením i tehdy, jestli k tomu poznání došlo po delší známosti. Není to znamení lehkomyslnosti. Lehkomyslnější by bylo uzavřít sňatek bez vyhlídky, že to bude dobré a trvalé manželství.
Kdo se nemá ani pokoušet navázat známost?
– Za prvé ten, kdo není zdravý. Kdo trpí dědičnou chorobou, má se zdržet manželství a nemá se vůbec pokoušet navázat známost. Zatajení takové věci znamená provinění, které se mstí na všech.
– Také pokrevní příbuzenství je překážkou, která má hned předem odradit od navázání známosti.
A co víra? Při navázání známosti mluví spolu mladí lidé o všem, možném, ale na víru se ostýchají zeptat. Nedělají dobře. Stejně i na to jednou dojít musí – raději dřív než později. Je-li předpokladem dobrého manželství soulad ve všech základních otázkách, pak i v nejlepším případě smíšeného manželství zůstávají v intimní sféře svého duchovního života osamoceni a nepochopeni, a to není dobré. Ušetříš si trampoty, dokážeš-li být zásadní.
Jen si to představ konkrétně. Pohádáte se a ty – katolička – jdeš ke zpovědi. Kněz tě vede ke smíření: "Přestaň se na něj hněvat, začni znovu." – Ty přijdeš domů a začneš v dobrém. A on si řekne: "Aha, už jí to došlo, že nebyla v právu. Ještě ji potrápím, aby si to pamatovala." A nemluví s tebou dál. Tebe se to dotkne a urazíš se znovu. Teď je to horší, než to bylo. Kdyby však on byl šel ke zpovědi s tebou, byl by dostal podobné napomenutí jako ty a byli byste si vyšli vstříc navzájem. To je jen jeden příklad, oč je to těžší, když jsou manželé rozdílné víry. A v dětech se to vystupňuje: jak rostou, pozorují náboženské rozdíly u otce a matky. A jednoho dne se začnou ptát: Kdo z nich má pravdu – s kým máme držet? S kým a proti komu? A znovu se tu otvírá propast rozdělení. Teď se ti lehko řekne: U nás to bude jinak! My se máme rádi, my nebudeme tak pošetilí! Jenže tak to říkali všichni. A mohu ti říci ze zkušenosti, že nakonec, ať pošetilí nebo moudří, musí se s touto komplikací potýkat celý život.
Proto se hned zkraje raději zeptej: jakého jsi náboženství? Věříš? Chodíš do kostela? I na tobě se potvrdí zkušenost mnohých: ke společnému životu patří i společné přesvědčení, společné názory na náboženství a hlavní věci života. "Mladá láska to je ráj", zpívá se ve známé operní árii. Může být. Ale jen mezi těmi, kteří jsou k ní zralí, zodpovědní, vychovaní. Mezi těmi, kteří se k sobě hodí, kteří vědí, co je vlastně cílem, účelem známosti. O tom si povíme zítra. Prosme dnes našeho Pána, Učitele: za rodiče dospívajících dětí, aby pro ně měli porozumění. Za dospívající mládež naší farní rodiny, aby rozuměli sami sobě a tomu, co jim je ke štěstí: aby si ráj mladé lásky nepokazili tím, že by z životní záležitosti udělali pouhou hračku.
Autor: Anička Balintová |
Vydáno dne 16. 07. 2017 | 1717 přečtení
Počet komentářů: 0 |
Přidat komentář |
Důležité kontakty:
P. Marek Dunda koordinátor SČS, marek@fatym.com
P. Vilém Štěpán, villelmus@seznam.cz, spoluzakladatel iniciativy SČS přijímá do SČS s přesahem za hranice ČR zvlášť Medžugorje.
Tisková mluvčí SČS Jana Julinková (roz. Brabcová)
zástupkyně tiskové mluvčí, na kterou je možné směřovat dotazy:
Anna Bekárková annabekarkova@gmail.com tel.: 736 522 818
Tento web běží na upraveném redakčním systému phpRS.