Nedělní slovo
Kategorie: Pro inspiraci
V rámci naší rubriky Nedělní slovo, přestavíme postupně další brožurku, tentokrát s názvem Láska pod lupou...
Společenství v lásce na celý život
Včera jsme si odpovídali na otázku, co je to manželství, touto charakteristikou: je to jednota v různosti. Je to spojení dvou pólů lidství: plodného a tvůrčího mužství, láskyplného a mateřského ženství v jedno, v celistvého člověka. Položili jsme důraz na různost jako na žádoucí a nutný předpoklad dobrého manželství. Dnešní pohled se týká druhé části té charakteristiky a má nám povědět víc o jednotě, která vzniká ze společenství dvou v lásce na celý život. Kdy jsou dva, kteří spolu chodí, z tohoto hlediska zralí k sňatku? Když se v jejich povědomí a myšlení nahradil pojem JÁ pojmem MY. Písmo svaté o tom říká, že manželé už nejsou dva, ale stanou se jednou bytostí, jedním tělem. Je to společenství doživotní. Někomu to slovo "doživotní" zní hrozivě, jako soudní rozsudek při nejtěžším provinění: dostal to na doživotí. A pro ty, kdo si svatbu jen tak lehkomyslně vytancují, může se manželství něčím takovým stát. Vzpomínám na případ: poznali se na žňové brigádě, trvala tři týdny. Bylo tam veselo, byla legrace a v té legraci se s partou vsadili, že do měsíce budou mít svatbu. Sázku vyhráli – ale život prohráli. Ono i tam, kde láska projde zkouškou několikaleté známosti, není ještě zaručeno, že jim pokvetou pořád jen květiny bílé po cestě. Nikdo nemůže předvídat, co se s druhým stane za měsíc, za rok.
Kdysi jsem ležel delší dobu v nemocnici po úrazu na motocyklu. Se mnou na pokoji ležel mladý chlapec, železničář. Půl roku po svatbě. Při nočním posunu uklouzl a vlak mu uřízl obě nohy v kotnících. Ještě ležel v nemocnici, než se mu zhojí pahýly, když mu listonoš donesl přípis z advokátní kanceláře: návrh na rozluku manželství z podání manželčina. To byla pro něj horší katastrofa než ta na kolejích. Ale manželka to viděla jinak: Když se mu to stalo, tak si nad ním sice lítostivě poplakala, ale pak přijela maminka, sbalila její věci a odvezla si dcerku domů. Rodičům toho chlapce řekla: "Naše Miluška si mrzáka nebrala." Tenkrát jsem pochopil, co má na mysli církev, když trvá na celoživotním nerozlučném manželství: jen ti dva se mají brát, kteří se mají natolik rádi, aby žili nejen jeden s druhým, ale i jeden pro druhého. Ti pak si sňatkem dávají vzájemnou záruku: ať se s tebou stane cokoliv, nebudeš na to sám. Cokoliv nás v životě potká, budeme na to vždy dva: nikdy tě neopustím. Jen takový sňatek dává to nejkrásnější: vědomí, žes našel někoho, kdo bude vždy s tebou, vždy při tobě, že nepoznáš, co to je být na světě osamělý.
Říkám nepoznáš; protože mladý člověk to ještě nezná, pro něj je to ještě pojem bez obsahu. Je stále uprostřed rodičů, sourozenců, kamarádů. Mladí lidé také někdy trpí pocitem osamění, ale tato samota je jen z nedočkavosti toho, co vyhlížejí do budoucna, ta není bez vyhlídky, beznadějná. To až po čtyřicítce si začne svobodný člověk svou osamělost jinak uvědomovat. Rodiče už nežijí, sourozenci mají své rodiny, kamarádi pryč. A tu mu dojde, že není na světě člověka, který by na něj myslel, když od něj zrovna nepotřebuje nějakou službu, pomoc. A i kdyby měl přes den seberušnější zaměstnání, začne se večer ve své světnici, svobodárně, mnohdy cítit osamělý jak pes v boudě.
Za války, za totálního nasazení v Německu, spával s námi Čechy v lágru na jedné ubikaci Švýcar. Němci jej sebrali někde v Tripolisu. S šetřením, že patří k neutrálnímu národu, se to táhlo, a tak tam s námi vydržel až do konce. Byl mezi námi nejstarší – přes padesát. Jako montér, specialista své švýcarské firmy, už projezdil celý svět, znal několik řečí. Byl společenský, vyrovnaný a zkušený člověk. Měli jsme ho všichni rádi. Když se válka blížila ke konci, začal se měnit. Veselost pryč, sedával mlčky, začal pít. Nechápali jsme, co se s ním děje. Až jednou si vylil srdce, když jsme byli spolu sami: "Vy se tu všichni těšíte, až to praskne, až bude po válce. Pořád o tom mluvíte. Ty se těšíš na dokončení studií, ten zas se nemůže dočkat, jak se rozjede do světa, ten se těší, že se bude moci konečně oženit. A mně najednou došlo, jak jsem si zbabral život: na co já se mám těšit? Světem jsem se už natoulal dost. Doma už nikdo z rodiny nežije, na oženění jsem už starý, nemám nikde doma, nikdo na mě nemyslí, jsem jak zatoulaný pes."
Tehdy jsem pochopil, co je to osamělost, jak je to zlé být na světě sám pokud si tento způsob života člověk z nějakého dost pádného důvodu vědomě nezvolí. Proto je manželství instituce na celý život, nerozlučná: má chránit člověka před osamělostí. Je to vůbec možné? Je, ale jen ve vzájemné, nesobecké, obětavé lásce, která chápe manželství jako sebedarování tomu druhému, jako nerozdělitelnou jednotu a celek těch, kteří se mají rádi. Jednota mladého manželství je držena víc přitažlivostí tělesnou, smyslnou. Když ta se vyrovná do pravidelného řádu, začne přerůstat do něčeho ještě krásnějšího: do jednoty nerozborného kamarádství, přátelství dvou, kteří se navzájem dokonale znají - mají prokouknuty dobré i zlé stránky druhého - umějí si vyhovět, umějí ocenit to dobré na tom druhém a mít shovívavou trpělivost s jeho slabostmi.
Tenkrát teprve se mají mladí lidé rozhodnout, že se vezmou, když jejich vztah dorostl do těchto rozměrů:
1. Mají ověřeno, že se navzájem povahově doplňují.
2. Znají nejen dobré, ale i špatné vlastnosti toho druhého.
3. Vyzkoušeli si, že chyby druhého unesou.
V prvních měsících známosti se nikdo neprojevuje tak, jakým je. Ne, že by vždy úmyslně předstíral a chtěl klamat, ale hloubka okouzlení a zamilovanosti jej jiným dělá. Varování před dlouhou známostí – aby si nezevšedněli – je na místě, kdyby snad se táhla déle než dva až tři roky. Ale určité „zevšednění" druhého roku známosti je nutné, aby se poznali, jací budou, když odloží sváteční kravatu a ochabnou ve snaze předvádět se ve vylepšeném vydání.
Běžný příklad: mají schůzku v šest. On tam čekal už 10 minut před šestou. Jak už to u žen bývá, jí to nevyjde a přijde o 20 minut později. "Ty se už zlobíš, viď?" ptá se ona. "Ale, miláčku! Vůbec se nic nestalo, já jsem také přišel teprve před pěti minutami." Je ještě rytíř ve vysokém lesku; ohleduplný, ideální muž. A teď tatáž situace, když jejich známost trvá o rok déle: Doběhl na místo schůzky také se zpožděním, právě před pěti minutami. Ale vítá ji: "Prosím tě, kde tak dlouho jsi? Řekneš v šest a bude už půl sedmé. A já tu stojím jako blázen. To nemůžeš být přesná?" Teď už mluví opravdu ten muž, takový, s jakým má žít celý život. Proto je nutná známost o ten rok delší. A pak už si můžeš zvážit, jestli ti bude vyhovovat. Jestli vám to půjde dohromady tak, jací opravdu jste.
Pomozte mladým lidem zbavit se předsudku, že je společenským prohřeškem rozejít se, zrušit známost. Nic takového. Známost má být známost a nic víc. Nezávazná příležitost k bližšímu poznání. Teprve zásnuby jsou čímsi víc, ale ty jsou až závěr delší známosti, když už se oba opravdu dobře znají. Manželství je tedy z hlediska sociologického celoživotní společenství v lásce, v němž jeden žije pro druhého a oba spolu pro jiné – pro děti, pro lidskou a národní pospolitost. K uzavření manželství je třeba odvahy. Ale je to zřízení ustanovené Bohem a v Bohu jako svátost. Proto v síle svátostné milosti Boží lze toto riziko zvládnout. O tom budeme hovořit zítra. Teď pojďme společně poprosit Krista svátostného o potřebné dary pro ty z nás, kteří už v manželství žijí, i pro ty, kteří se k němu připravují.
Zdroj: www.fatym.com
Autor: Anička Balintová |
Vydáno dne 25. 06. 2017 | 1652 přečtení
Počet komentářů: 0 |
Přidat komentář |
Důležité kontakty:
P. Marek Dunda koordinátor SČS, marek@fatym.com
P. Vilém Štěpán, villelmus@seznam.cz, spoluzakladatel iniciativy SČS přijímá do SČS s přesahem za hranice ČR zvlášť Medžugorje.
Tisková mluvčí SČS Jana Julinková (roz. Brabcová)
zástupkyně tiskové mluvčí, na kterou je možné směřovat dotazy:
Anna Bekárková annabekarkova@gmail.com tel.: 736 522 818
Tento web běží na upraveném redakčním systému phpRS.