Společenství čistých srdcí

Nedělní slovo

Kategorie: Duchovní život

eucharistie, zdroj: www.pixabay.com, CC0 Public Domain Nabízím poslední příběh z brožurky Květy Nejsvětější svátosti...





Na výsluní svátostné lásky


Jmenovala se Anička, ale říkali jí slunéčko. Zvláště ráda ji tak nazývala starší sestra Marie. Ostatní sourozenci Novákovi: Ludmila, Jiří a Jeník, to po ní opakovali, a brzo jí tak říkali i rodiče. Když pak to od sourozenců slyšely školní děti, nazývala ji tak ponenáhlu celá vesnice. Toto jméno pěkně slušelo milé černovlasé dívence v červené sukénce s černými tečkami. Podobala se tak trochu broučkovi, kterému lidé říkají slunéčko. Někdy říkali Aničce také miláček Boží, protože tak ráda mluvila, četla i poslouchala o Pánu Bohu, že hned odložila svou milou panenku, jestliže matka, Marie nebo vůbec někdo o něm vypravoval. Ani nejpěknější pohádky neměla tak ráda jako katechismus a biblický dějepis.

Anička měla velmi zbožnou a rozumnou matku, která pokládala za svou hlavní povinnost, aby děti vychovala pro Boha, a ne, aby pro ně nastřádala pouze pozemský majetek. Všemožně se přičiňovala, aby ve svých dětech vypěstovala a udržela vrozený sklon ke zbožnosti. Paní Nováková velice uctívala a milovala Nejsvětější Svátost oltářní. Zdálo se, že Anička zdědila lásku a úctu k svátostnému Spasiteli po matce. Již v útlém mládí jevila se u ní úcta k Nejsvětější Svátosti, u dětí nezvyklá.

Když maličká věděla, že matka byla u svatého přijímání, nalila jí kávu do nejpěknějšího svátečního hrnečku a postavila k němu na stůl dvě svíčky. "Maminka je dnes svatostánkem," říkávala sourozencům, když ji s podivem pozorovali. Pak si sedla k oknu a dávala pozor, až maminka půjde z kostela, jen aby nepropásla první polibek z jejích posvěcených rtů.

"Kdybych už byla velká, abych mohla jít také k svatému přijímání!" vzdychávala si. A jednou mínila, že to není dobré, když děti musí tak dlouho čekat na svaté přijímaní. Matka podotkla: "Když je dítě velmi hodné a touží velice po Pánu Ježíši, učiní se někdy i výjimka. "Děvčátko zajásalo: "Maminko, to já nebudu již nikdy mlsat, ani se hašteřit, ani se zlobit!" "Z toho ovšem bude mít Pán Bůh radost, " odpověděla laskavě matka, "a já také," dodala tišeji. "Uvidím-li, že plníš své slovo, promluvím o tom někdy s velebným pánem. Možná, že by tě pustil dříve k svatému přijímání". S jásotem padla Anička matce kolem krku a snažila se od té doby, aby se vyvarovala každé dobrovolné chyby.

S věkem vzrůstala Aniččina úcta k svatostnému Spasiteli. Když jí bylo osm let, naložil jí Ježíšek malou monstranci. Jak jí radost zářila očka! Nebyla to ovšem monstrance ze zlata ani ze stříbra, ani v ní Pán Bůh nebydlil, ale Anička z ní měla přece velikou radost. Koupila si od květinářky hezký věneček z vinných listů a z modrých hroznů a v koutku si udělala vkusný oltářík. Tam konávala nyní své modlitby, a to nejen povinné, nýbrž i mnohá dobrovolná modlitbička se vznášela k nebi z milujícího dětského srdéčka.

Denně bývala na mši svaté a v neděli nikdy nezapomenula na odpolední požehnání; vždyť při něm bývala vystavena Nejsvětější Svátost a Anička se tak ráda dívala na svatou Hostii. Tu klekávala jako malý andílek s ručkama zbožně a pokorně sepjatýma, s očima upřeným na Nejsvětější Svátost. Maminka jí řekla, že kdykoli pohlédne na svatou Hostií a při tom ústy a srdcem řekne: "Pevně věřím, že v této malé bílé Hostii je veliký, krasný Pán Bůh, který stvořil nebe i zemi a všecko, že za takový úkon víry přijde duše o kousek výš do nebe. " Proto se tak ráda dívala na Chléb nebeský.

Od té doby, co dívenka věděla, že neproměněá hostie je velmi jemný chléb, pojala velkou úctu k chlebu. Když našla na ulici, na hřišti nebo někde jinde kousek chleba, zdvihla jej, vzala s sebo u a dala doma kuřátkům. Nerada viděla, jak děti chléb odhazují. Velmi vážně pak mluvívala malým hříšníkům do svědomí. Tutéž úctu měla k obilí, protože se z něho připravuje chléb. Kdysi na kázání slyšela vysvětlovat krásná slova: "Hle, pšenice vyvoleních!" I stávala občas se sepjatýma ručkama u zrajícího pšeničného pole se slzami v očích. Lidé, kteří tajně ji pozorovali, říkávali, že vidí více než jiní lidé. Čeho nechápe rozum dospělých, to vnímala její dětská mysl: nesmírnou lásku Boha- člověka, který se zahaluje do několika pšeničných zrn, aby jeho božská krása nás neoslnila. Anička si tak vážila obilí, že do něho nikdy nevběhla, aby si natrhala chrpy, koukol nebo vlčí mák, ačkoli kvítí velice milovala. Když našla utržené pšeničné klasy, zvedla je a postavila do malých štíhlých nádobek vedle své monstrance. Tak velká byla její láska a úcta k Pánu Ježíši v Nejsvětější Svátosti oltářní!

Zatímco bylo Aničce devět let. Maminka promluvila s učitelkou a s panem farářem a ti rádi vyhověli její zbožné touze a přijali ji mezi děti, které se připravovaly na první svaté přijímání. Anička byla šťastná a velmi pečlivě se připravovala na přijetí velkého Boha. Její skromné, způsobné chování a prostá zbožnost povzbuzovaly většinu dětí, aby ji následovaly. Svědomitě se učívala katechismus a hodina náboženství ji bývala ze všech nejmilejší. V postní době si ukládala denně maličkou oběť, buď že si z jídla, které měla zvlášť ráda vzala méně, nebo že na půl hodinky nechala žvatlání a úplně mlčela. Tak se připravovala na nebeského Hosta. Na Boží hod velikonoční se probudila velmi brzy, protože již nemohla usnout, vyklouzla z postýlky a cupkala k velké posti naproti, kde spaly Marie s Ludmilou.

Tahala nejstarší sestru za ušní lalůček: "Maruško, ráda bych Ti něco řekla!" Dívka se protáhla s povzdechem a spala dále. Anička jí shrnula z čela několik rozcuchaných světlých kadeří, pošimrala ji po nose a žebronila znovu: "Mařenko, Mařenko, mně se zdálo něco tak pěkného!" Spící dívka se zamračila a zabroukla: Kdybys mě netrápila!" Ale malá černovláska pohladila něžně sestru po růžové tváři a políbila ji. Rozespalé děvče se usmálo, objalo dítě a přitáhlo je k sob se slovy: "No tak, maličká, copak máš na srdečku? "

"Ty, Ludmila a já jsme šly po Dokládalově louce chodníkem, nahoru, víš, jak se chodí ke Smolkům!" "Jo, vím" "Na rohu, kde končí pastvina, je hlohový živý plot" "Tak jo" "Ten živý plot byl v plném květu. Již zdaleka jsme viděly, že je jako zasněžen; no, samý květ! Běžely jsme, abychom si ulomily několik větviřek. Já však jsem byla velmi neobratná, stále jsem se píchala. Prosila jsem tě tedy, abys i pro mne ulomila několik větviček. Zatím jsem hledala kolem křoví hlemýždí skořápky a našla jsem dvě velice pěkné. Jedna byla žlutá, černě pruhovaná, druhá kaštanově hnědá, bílé pruhovaná. Měla jsem z nich radost a hledala jsem dále. Najednou jsem spatřila za plotem něco jako ze zlata. Rychle jsem proklouzla otvorem do lesa a tam. Mařenko, posloucháš?" Ano, poslouchám. Copak jsem řekla naposled? Řeklas: Rychle jsem proklouzla otvore do lesa a tam" Dobře, a tam byl les samý petrklíč. Tolik a tak krásných petrklíčů jsem ještě nikdy neviděla. Natrhaly jsme si velké kytice. Jednu jsme si vzaly domů a dvě jsme zanesly Kristu Pánu do kostela. Měla jsem z těch zlatých kvítek takovou radost, že jsem se probudila a už jsem nemohla usnout. Nejraději bych šla hned do lesa se podívat, je-li tam opravdu tolik petrklíčů Teď to ovšem nejde, protože musíme do kostela, ale odpoledne tam půjdeme,viď Mařenko? Ale odpoledne přijde tetička Josefa, opravdu? No, tak půjdeme zítra, Ano, zítra."

V pondělí velikonoční vstala Marie velmi časně; Anička zato doháněla co včera nedospala. Když ji přišla Mařenka budit, byla Anička v tvrdém spánku, ačkoliv paprsky velikonočního slunce padaly přímo na její postýlku. Se zálibou pozorovala dívka sestřičku. Byl to půvabný obrázek: svěří, růžová jako poupě plané růže ležela v čistých poduškách. Marií bylo těžko ji budit. Proto šla k oknu a otevřela je. Měkký, svěří janí vzduch zavanul do světnice. Dole na dvoře kokrhal kohout, vrkali holubi , kdákaly slepice. Bělostné husy kejhaly a s šedými kachnami se kolébaly k blízkému rybníku. Strážce dvora Nero seděl pyšně na střeše své boudy a vyhříval si hnědy huňatý kožich na teplém slunci. Najednou dívenka procitla, udiveně se rozhlédla a tázala se polekaně: "kolik je hodin"? Již skoro poledne," odvětila sestra s komickou vážností. "To není možné!" bránila se maličká a skočila z postýlky k oknu. "Ach to je krásně venku. To jistě půjdeme odpoledne do lesa. Zas se mi o něm zdálo. Viděla jsem velký starý dub, obrostlý hložím uprostřed cesty, vedoucí k Smolkově chaloupce. Na jeho nejspodnější větvi, jež se skláněla až nad pastvinu, se vznášela v zlaté monstranci Nejsvětější Svátost oltářní. Zářily od ní paprsky tak žhavé, že jsme oslněním musely zavírat oči. Dokola stály vázy plné petrklíčů, šedcýh a žlutých kočiček, sasanek a jiných jarních květin. Jakmile jsme zpozorovaly velebnou Svátost, klaněly jsme se jí a jedna z nás běžela do vsi říct to panu faráři a ze všech domů a dvorů přibíhali lidé. Všichni byli velice vzrušení. Někteří měli i slzy v očích a všichni poklekli a.."

Anička nedokončila větu, neboť Nero radostně zaštěkal. Chvatně vyhlédla Marie oknem dolů na cestu. "To už je maminka z kostela...Tak si pospěš, Aničko," naléhala starší sestra. Rychle rozložilapeřiny, vzala sváteční šaty ze skříně a oblékla sebe i sestřičku. Více péče věnovala dítěti, než sobě, náležela k těm šlechetným, nezištným duším, které na sebe myslívají až naposled. Když pak přišly dívky po modlitbě dolů do světnice, seděla matka s oběma syny, Jiříkem a Jeníkem , u snídaně. Chutnalo jim výtečně. Hoši byli žáky hospodářské školy, nyní byli doma na velikonočních prázdninách. S bouřlivou radostí vyprávěli veselý žert, který provedli svému spolužákovi na rozloučenou. Marie se k nim přiblížila po špičkách, a co Jiří neviděl, položila mu ruku na ústa a do ucha mu polohlasně řekla: "To jistě není pravda, ty větroplachu!" Anička radostně zatleskala a její jasný, srdečný smích se mísil s hlubokým basem staršího bratra. Matka se jen usmívala, ale usměvem tak radostným a slunným, že její plná, svěží tvář nápadně omládla.

Patnáctiletému studentíkovi však nebylo vhod, že se mu všichni smějí, a právě vyskočil, aby se Marii citelně pomstil, když v tom vkročil do světnice otec. Byl to vysoký, ramenatý muž s bledou, bezvosou tváří a s přímým pohledem. Byl dnes neobyčejně vážný a tak ponořen do svých myšlenek, že zapomněl přát dobrého dne. Ihned za ním vběhla do světnice bledá tmamovovlasá dívka. Byla to Ludmila. Místo pozdravu vyhrkla: "Víte, že opilý Smolka, je mrtev?" "Není možná!" zvolaly matka i Marie zároveň. "Utopil se prý v kořalce, " vypravovalo děvče chvatně: Eliška ho chtěla vzbudit a nalezla ho v posteli mrtvého. Láhav s kořalkou měl za hlavou. Včera již před velkou byl u Modré hvězdy a celý den pil. Černých František a Beňů Antonín přinesli ho o půlnoci domů, protože sám nemohl dojít."

"To je hrozné," pravila Marie a otřásla se. Matka však pravila: A, skoro neuvěřitelné. Vždyť byl včera ráno u svatého přijímání! Ovšem, přijal včera Tělo Páně, ale kdovíjak, prohodila Ludmila. Ztlumila hlas a dodala: "Víte, co říkal Frantík s Antonínem?...že prý Smolka přijámal svatokrádežně....Prosím Tě, jen to nevypravuj dále, "pravila matka vzrušeně a úzkostlivě. A ptala se svého muže: "Co ty říkáš těm hrozným řečem? " Sedlák pokrčil rameny, přjel si čelo mozolovitou rukou a odpověděl: "Také jsem něco slyšel, ale kdo ví, jestli je to pravda. Není radmo věři hned každému klepu." "Ale Smolka, to prý sám řekl" tvrdila Ludmila. "Smolka byl opilý, když mluvil tak zpustle, " pravil otec. Matka však zašeptala: "Ale opilí mluvívají pravdu." Marie a Jeník se nyní obrátili k otci s otázkou: "A co vlastně Štěpán řek?"

Když rozvážný muž váhal s odpovědí, ujala se Ludmila opět slova a pravila: "Hrbatý krejčí prý včera večer Smolku trochu škádlil, že se najednou stal tak pobožným, a že tak brzo vyplnil velikonoční povinnosti. To Smolku dohřálo a mluvil o náboženství velmi potupně: tentokrát že učinil ještě dceři po vůli a šel k přijímání, ale po druhé, že už nepůjde, však, že již beztoho dávno nevěří v nic, že včera hostii ani nespolkl, že ji vyplivl do kapesníku a cestou zahodil a..." "Dítě, přestaň" zvolala matka polekána, neboť viděla, jak zděšeně hledí Anička na Ludmilu. Byla na smrt bledá a chvěla se. Když se setra odmlčela, vykřiklo dítě: "ne, to není pravda. To nemůže být pravda...Ne, nevěřím, že by lidé mohli být tak špatní!"

Tu otec pohlédl káravě na žvatlavou Ludmilu, matka přivinula k sobě plačící Aničku, utřela ji slzy a řekla: "Vždyť to není pravda, ani já tomu nevěřím! Jestli to Smolka opravdu řekl, tak jistě jen z nepravého studu, protože o něm vtipkovali, a že se mu vysmívali. Tak hrozného skutku se jistě nedopustil, tak špatný on nebyl. Co myslíš, tatínku? Již jsem řekl své mínění?" odpověděl otec. "Nemá se hned věřit každému tlachu. Když později poznáme, že je to zlomyslná pomluva, bude nás těšit, že jsme hned neuvěřili, a jestli je to pravda, potěší nás aspoň to, že jsme o bližním smýšleli lépe, než si zasloužil."

Po poledním požehnání šla Marie s Aničkou a s Ludmilou do lesa hledat petrklíče, jak sestřičce slíbila. Našly všechno, právě tak, jak se to Aničce zdálo. Hloh jen zářil v bělostné ozdobě. Byly tu i sladce vonící šedé i žluté kočičky. Ludmila s Marií se na ně zrovna vrhly, Anička pak hledala žluté kvítí, které tak milovala. Šla zvolna podél kvetoucího plotu, stále nakukujíc otvory na druhou stranu. Najednou se protáhla mezerou v plotě s radostným "Á" V nejblížším okamžiku se ozval jásavý výkřik: "Petrklíče, Mařenko, Liduško. To je petrklíčů, hleďte". Obě dívky prolezly nyní také děrou v plotě a měly velkou radost, když spatřily tolik zlatých kvítek. Žertovaly a se smíchem poskakovaly od trsu k trsu. Anička se shábala mezi dvěma sukovitými kořeny starého dubu, který stál na rozhraní lesa a pastviny v trnitém plotě. Byl to stejný dub, na kterém viděla ve snu Nejsvětější Svátost. Objemný kmen měl dole malou dutinu. Před ním bylo několik nádherných trsů zlatých petrklíčů. Opatrně otrhávala Anička květy s dlouhými stonky. Pojednou se shýbla a vytáhla z dutiny bílý předmět. Byl to velký, čistý kapesník. Rychle odložila Anička kvítí a nic netušíc, rozložila šátek na lesní půdu, aby si jej mohla lépe prohlédnout. Ale v témž okamžiku vykřikla v nevýslovném úleku: Ježíšku, ubohý Ježíšku. Chvěla se na celém těle a byla bledá jako květy na křoví. Nachýlená kupředu, s kvějícíma ručkama na prsou klečela a upřeně hleděla na kapesník. Polekané sestry hned přiběhly. První jejich pohled padl na zděšené dítě, druhý na šáteček. Okamžitě padly na kolena, chvějíce se úctou a hrůzou neboť na kapesníku byla přilepena malá, zářivě bílá Hostie. Okamžik klečely tak dívky němě a ztrnule, jako bleskem zasažené. Lidka se probrala první a zašeptala starší sestře: "Tak přece byl starý Smolka, Jidášem" Marie se hrůzou zachvěla a ukazovala na malý, bíle vyšívaný monogram, pravila tiše: E.S....Eliška Smolková. Bezpochyby půjčila Eliška nešťastnému otci svůj kapesník. "Ubohá Eliška!" zašeptala Ludmila a Marie povzdechla, Náš ubohý, potupený, Ježíši!

Pojednou Anička vzklykla a omdlela. Chvíli to trvalo, než se probrala. Marie ji přiváděla k vědomí a Ludmila zatím běžela do vesnice, aby kněžím a lidem přinesla zprávu o vzácném nálezu. Když se Anička opět vzpamatovala a trochu uklidnila, pomohla sestře ověnčit zneuctěnou svatou Hostii petrklíči. Jak se jí ručky přitom chvěly. Jak vroucí modlitby lásky vysílala z čistého srdce k Pánu Ježíši.

Když Ludmila přinesla do vsi hroznou zprávu, přibíhali lidé ze všech stran. Napřed úprkem děti, za nimi ve větších a menších skupinách mladíci a dívky, matky s dětmi v náručí, mužové bez kabátů, starci a stařeny, opírající se o hole. Na všech tvářích bylo vidět zvědavost a zděšení. I kněží přispěchali a přesvědčili se hrozné svatokrádeži. Hned za kněžími se tlačila zástupem prostředně velká, světlovlasá dívka. Utrápenou tvář měla bílou jako vápno a uplakanýma očima zoufale těkala na všechny strany. Byla to Eliška Smolková. Lidé jí ochotně uhýbali a pohlíželi na ní útrpně, až úzkostlivě..

Teď spatřila svátostného Boha ležet na svém bílém šátečku, který včera ráno strčila otci do kapsy. Když se ubohá dívka sama přesvědčila o hrozné událostí, klesla bezvládně na kolena. Zalomila rukama a zas je přitiskla na rozbouřené srdce. Nikdo neuměl potšit tuto ubohou, bolestí zhroucenou duši. Konečně padla před svatou Hostií na tvář, ovinula paže kolem kapesníku, na němž spočíval svátostný Spasitel a vzlykyla. "Smilování, Bože, smilování pro mého ubohého otce. Celý život ti zasvětím, na věky tě budu milovat!" Pak se najednou zvedla, se sepjatýma rukama se obrátila prosebně k lidem a prosila: Pomozte mi usmiřovat Pána Boha. Tu se vkradla malá ručka do její ruky, dvě uplakaná, nevinná dětská očka k ní útrpně vzhlédla a jemný hlásek zašeptal ostýchavě: Své první svaté přijímání budu obětovat na smír." Okamžik hleděla dívka na dítě udiveně a překvapeně. Pak sevřela Aničku v náručí a pravila vděčně: "Udělej to, Aničko, a řekni všem dětem, aby to učinily také."

Prosba Eliščina nezůstala bez účinku. Mužové se sestoupili na poradu, pak se domlouvali s kněžími, kteří souhlasili s jejich plánem. Rychle se doneslo z nejbližších domů všechno, čeho bylo třeba, aby se mohl zřídit oltář. Postavili jej pod starým dubem směrem k pastvině. Uprostřed stolu bíle pokrytého byl velký, krásný kříž, po obou stranách svíce, květináče a v nejrozmanitějších vázách a sklenicích plno kočiček, hlohu, petrklíčů, fialek a sněženek. Kmen a spodní větve dubu byly vkusně ověšeny obrazy svatých a věnci. Kněží oblékli církevní roucha, a když přenášeli svátostného Spasitele na bílém šátečku na oltář a vystavili monstranci k uctění, padli všichni přítomní v nejhlubší úctě na kolena. Někteří přivírali oči, oslněné leskem monstrance zářící v paprscích zapadajícího slunce. Všechko množství zpívalo: "Svátosti té neskonalé." Potom se modlil pan farář slavnostní odprošení a jiné smírně modlitby. Když přišel v litanii k místu. "Svatá Hostie, odmítaná špatnými křesťany. svatá Hostie, znesvěcovaná rouhači. Svatá Hostie, pohazovaná potupně do bláta." zavzlykali kněží a rozplakali se i lid. A jako z jedněch úst zazněla vroucí prosba. "Ježíši, přijmi naše prosby na usmíření!" V slavnostním průvodě byla Nejsvětější Svátost zanesena do kostela a pan farář oznámil, že požádá své církevní nadřízené o povolení, aby se mohla ve farnosti o velikonočních svátcích konat čtyřicetihodinová pobožnost a po ní smírný průvod k dubu u lesa.

Ve velikonoční týden povzbuzovali kněží děti, aby své první svaté přijímání obětovaly Pánu Bohu na smír. Na tu myšlenku je přivedla Anička. Ve čtvrtek po vyučování zaklepala nesměle na dveře u pana faráře, a když se jí tázal, co by ráda, odpověděla celá zčervenalá: "Ráda bych v neděli přijala tu svatou Hostii, již starý Smolka zahodil....na smír!" Kněz se musel přemáhat, aby skryl své dojetí: ano, takové čisté, milující dětské duše, jistě usmíří spravedlnost Boží. Hned na druhý den poučoval a napomínal děti, aby své první svaté přijímání obětovaly na smír.

Za mlhavého večera byl svatokrádežník pochován v osamělém koutku hřbitovním bez kněze, beze zpěvu, bez vyzvánění. Ani jeho dcera nešla za rakví. Dobří rodiče Aničky, ji v pondělí velikonoční vzali do svého domu a zatajili jí, kdy její nešťastný otec, bude pochován. Báli se o její rozum. Děvče u nich sedávalo němě a bez zájmu celé hodiny, s rukama křečovitě sepjatýma v klíně. Zdálo se, že ani neslyší potěšujících slov. Neodpovídala nic, ani neplakala, nýbrž zírala strnule před sebe, nebo těkala v dálce neurčitým pohledem. Anička se několikrát ostýchavě pokusila, aby se sblížila s nešťastným děvčetem, ale ani jí si Eliška nevšímala.

Tak uplynul velikonoční týden a přišla Bílá neděle. Toho rána již dlouho napřed stála Anička připravená v bělostných šatečkách. Ale na její nevinné tvářičce byl stín smutku. Bylo vidět, že její štěstí není úplné. Vzrušeně přecházela ze světnice do světnice, až konečně přišla do komůrky Elišky. Dívka seděla ve smutku na židli a šněrovala si boty. Když dítě vkročilo, vzpřímila se, někokrát změřila malého andílka smutným pohledem a spočinula jím konečně v zářivých dětských očích. Tu ji maličká objala a zašeptala: Eliško, nemohu být šťastná, protože ty jsi tak strašně smutná. Hle, již léta jsem se těšila na tento krásný den, proto buď zase veselá, ať i já mohu mít radost!" "Budu velice prosit Krista Pána, aby tě potěšil a ostatní děti také se o to pomodlí. Všechny obětujeme svaté přijímání na usmíření, všechny se modlíme za tebe a také za ...tvého tatínka." Tu se rozplakala Eliška usedavě a nemohla zastavi slzy ani po celé dlouhé služby Boží.

A když na Bílou neděli při podávání došlo na Aničku, šel pan farář k oltáři, vzal znesvěcenou svatou Hostii a položil ji na rty dětské neviny. Anička v tu chvíli cítila, jak ji zaplavuje nebeská radost a blaženost. Pán Ježíš jí ukázal, jak rád přišel do jejího nevinného srdce. Vždyť je jeho rozkoší být se syny lidskými, zvláště s takoými, tkeří jej přijímají se srdcem čistým a plným lásky, aby tak potěšili a usmířili jeho nejsvětější Srdce. Eliška se uklidnila až po svatém přijímání. Na zpáteční cestě vzala ji Anička za ruku a nepustila se jí po celou cestu. I u stolu musela sedět vedle ní. Když po snídali odešli domácí ze světnice, přinesla si Anička krabičku s obrázky a darovala Elišce svůj nejpěknější obrázek, jenž představoval sv. Markétu Marii Alcoque, jak se jí zjevilo Božské Srdce Páně na oltáři. Zdálo se, že Pán Ježíš rozpíná s touhou ruce a prosí: "Dcero, dej mi své srdce!" Dívka hleděla na obrázek zamyšleně dlouho a dlouho. A kristus Pán svou milostí tiše hovořil k jejímu srdci: "Nemusel jsem i já snášet nejvyšší utrpení, abych mohl vejít do své slávy? Proto i ty svůj kříž a následuj mne. Těm, kdo milují, všecko napomáhá k dobrému. I ze zločinu tvé otce, vzejde dobro, poneseš-li svůj kříž trpělivě a oddaně. Pokora a trpělivost v kříži je mi příjemnou smírnou obětí." Hlouběji a hlouběji skláněla Eliška hlavu nad obrázkem. Úplně zapomněla na přítomnost Aničky, políbila obrázek vroucně a pokorně. Vyplnilo se na ní přislíbení Božského Srdce Páně: "Budu jim útěchou v každém utrpení!"

Na radu rodiny Novákovy pronajala Eliška malé hospodářství, které zdědila po otci. Nechtěla již bydlet v tom době, bála se tam. Selka a sedlák jí nabídli místo ve svém domě. Eliška vděčně přijala nabídku a brzy byla hospodyni praovu rukou. Obě starší dcery paní Novákové odešly totiž z modu: Marie se provdala a mladší Ludmila odešla do klášterní školy. Proto byla Eliška paní Novákové velmi vhod. Hospodyně si dívku pro její zbožnost, skromnost a spolehlivost zamilovala jako vlastní dceru. Každý rok jí ukládala slušnou částku peněz do spořitelny a nejeden kus plátna putoval Elišce k jmeninám nebo k svátkům do "svatební truhly." Dívka se jen usmívala své svatební truhle, neboť na vdavky ani nepomyslila. Nemohla se rozhodnout o svém povolání. Lidé myslili, že chce jít do kláštera, ona však nepocítila dosud zřetelnou náklannost k stavu řeholnímu. Někdy se jí zdálo, jako by Bůh od ní žádal něco velkého, zvláštního na smír za otcův zločin, ale nevěděla určitě co. Proto se modlívala, aby jí Pán ukázal životní cestu a dětinně se ponechávala Boží Prozřetelnosti, s důvěrou, že Bůh ji dá v pravý čas poznat svou vůli.

Uplynulo několik let. Elišce bylo právě 21 let. Anička, její nejmilejší přítelkyně, dospěla zatím také v líbeznou dívku. Obě se měly velice rády. Proto byl velký nářek, když se Anička měla odloučit od své přijaté sestřičky a jít též do klášterní školy, ale moudrá matka nemohla svou nejmladší dcerušku toho ušetřit. Když přišel den odjezdu, byla paní Nováková trochu nemocná. protože však již byly v klášteře oznámeny na ten den, měla doprovodit Aničku místo matky Eliška. Tím se jim rozloučení značně osladilo.

Byl právě první čtvrtek v září, když Anička a Eliška přišly do kláštera. Z počátku jim nebylo volno v tom velkém době, v jehož dlouhých chodbách by se mohlo zabloudit. K velebné Matce, tkeré se nejprve představily, pocítily plachou úctu. Její chování bylo tak vznešené, v pohledu a v několika slovech, jež s nimi promluvila, bylo tolik opravdovosti, že přišly do rozpaků. Zato milá sestra Marta si je hned svou sdílností a veselostí získala. Přišla jim vstříc s jasným pohledem a s úsměvem na rtech. Byla starostlivou hospodyňkou a měla být Aniččinou učitelkou ve vaření. Dnes nebylo ještě vyučování a proto je ochotně prováděla po ústavu. Poprvé viděly venkovské dívky moderní zařízení ústavů a hospodyňských škol. Udiveně hleděly na všechno. Jak vidíte, můžete se u nás vycvičit ve všem, co potřebujee, pravila, vlídná průvodkyně na konci obchůzky. A když se zastavila před vysokými, dvojitými dveřmi, dodala tlumeně...i v umění ze všech nejvznešenějším, totiž v modlitbě. Za těmito dveřmi bydlí Pán domu- svátostný Spasitel, ale jako chudý zajatec, nýbrž dnem i nocí trůní vystaven na našem oltáři..."Jak? Vy máte v domě věčně klanění?" vpadly ji dívky živě do řeči. Sestra odpověděla s úsměvem: "Ano, líbí se vám to?" To jsem ráda, to se mi jistě nebude stýskat!" jásala Anička, Eliška však šeptala nedůvěřivě- Dnem i nocí, stále? Sestra Marta přeslechla její slova a pravila: "Pozdravíme Pána Ježíše, ale dlouho se tam nemůže zdržovat, neboť vám ještě musím ukázat pokoj, kde budete spát. Brzo zazvoní k večeři. "Po těch slovech tiše otevřela, vpustila děvčátka dovnitř a vešla za nimi.

Posvátná úcta zachvěla ostýchavými dívkami, když vstoupily do nádherné kaple. Všechno v ní se skvělo čistotou, nejen vzácná monstrance a věčná lampa, ale i stříbrné svícny a krásné výšivky na oltáři; ani prášku nebylo na šedých, červeně lemovaných kobercích, které příjemně tlumily kroky, ani na starodávných lavicích a sochách světců, kteří pohlíčeli dolů ze svých podstavců na dívky, i na sestry, klečící zbožně před oltářem.

Právě sestra sakristánka přinášela svíce a květiny. Činila všechno tak tichounce, že svatý klid svatyně nebyl tím ani trochu rušen. Obě dívky klečely na kobercích u dveří, hluboce dojaty jako děti, které po prvé vkročí do krásné svatyně. Myšlenky i pocity v nich vířily; ještě se ani nezačaly modlit a již sestra Marta povstala. Vystupujíc s nimi po širokých schodech nahoru, pravila: „Sestra sakristánka zdobí právě oltář na svatou hodinu a na první pátek.“ „Na svatou hodinu?“ tázala se děvčata se zájmem. Sestra poznala z udiveného tónu, že dívky neznají tuto pobožnost, a protože chtěla rozšířit úctu k božskému Srdci Páně, hned jim řekla: „Svatou hodinu konala již sv. Markéta Marie Alacoque na přání božského Spasitele. Od té doby ji koná mnoho zbožných duší. Svatá hodina se slavívá každý týden v noci ze čtvrtku na pátek od 11. do 12. hodiny ke cti smrtelné úzkosti, kterou Pán Ježíš trpěl na hoře Olivetské.

Svatou hodinou se zbožné duše snaží usmiřovat hněv Boží a vyprošovat hříšníkům milosrdenství. Spolek Svaté hodiny chce osladit božskému Spasiteli trpkost, kterou pocítil, když nalezl své učedníky spící, takže si bolestně poteskl: „Ani jednu hodinu jste nemohli bdít se mnou?““ - (Mat. 26, 40.) „Ach, to je krásné!“ pravila Anička, a Eliška se tázala ostýchavě: „Nemohly bychom být při svaté hodině?“

„Přejete-li si, vzbudíme vás,“ odpověděla sestra a dívky hned odpověděly: „Ano, prosím, vzbuďte nás!“ „Naše sestry konávají všechny svatou hodinu; z chovanek přicházívá jen několik, ostatní raději spí.“ Zatím přišly do útulné světničky, kde měly spát. Po několika lhostejných slovech řekla najednou Eliška: „Ctihodná sestro, vy zde máte tolik milostí, že se jistě musíte stát svatými.“ Při těch slovech trhla sebou řeholnice a rozpačitě se usmála. Aby skryla své rozpaky, odvrátila se a přistoupila k otevřenému oknu s povzdechem: „Ach, děti, jen se hodně za mne modlete, neboť jsem ještě velice daleko od dokonalosti!“ A po několika okamžicích dodala: „Ale jsou v našem klášteře některé duše velice dokonalé, na příklad naše velebná Matka představená. Ve dne pracuje a velkou část noci stráví před nejsvětější Svátostí. Divím se, jak to vydrží, vždyť při tom na ní spočívá vedení tak velkého ústavu! Působí však více svým příkladem nežli slovy.“ Dívky na sebe pohlédly zaraženě a Anička šeptala kajícně: „A my jsme se jí skoro bály!“ „Ovšem, ona je velmi vážná a málo mluví,“ odpověděla vlídná sestra. „Ona již tolik vytrpěla! Její otec prý byl nevěreckým spisovatelem; svými bezbožnými spisy nesčetné duše svedl a pomlouval i tupil katolickou církev. To nám vypravovala sestra, která znala tu rodinu. Ale velebná Matka netuší, že o tom víme, proto jí nic neříkejte!“

Dívky ujistily, že budou mlčet a sestra vyprávěla dále: „Otec prý svou dobrou dceru i týral a chtěl ji přinutit, aby se provdala za bohatého nevěřícího světáka. Náhlá smrt otcova učinila tomu konec. Zemřel prý bez Boha. To je hrozné, pravda? Šlechetná dcera se obětovala za vinu otcovu a svým... Ach, slečno, co je vám?“ přerušila sestra pojednou své vypravování a plna starostí zachytla potácející se Elišku. „Jste bledá jako stěna a všecka se třesete. Tak vás ta smutná příhoda rozrušila? Ach, kdybych to byla věděla...!“ Sestra usadila Elišku na židli a rozvážná Anička rychle namočila konec ručníku a navlhčovala jím čelo Eliščino. „Raději si hned lehněte,“ pravila sestra Marta. „Jste jistě cestou unavena. Přineseme vám jídlo nahoru.“ Ale Eliška zavrtěla záporně hlavou, povzdechla a pravila: „Kdopak by si lehal pro takovou maličkost!“ Chtěla se usmívat, ale její úsměv byl tak smutný, že sestře bylo z něho teskno. Srdečně a pokorně prosila dívky, aby jí odpustily domnělou neopatrnost a povídavost. Zatím zazvonilo k večeři a tak vyvázly dívky z trapných rozpaků. Při večeři byly velmi vážné a mlčenlivé. Staré rány, napolo zajizvené, se otevřely, krvácely a bolely znovu. Proto odešly obě co nejdříve po jídle do svého pokoje.

Svaté noční ticho zavládlo nad klášterem. Temnými, dunivými údery odbíjela na věži jedenáctá hodina. Velebná Matka představená s několika sestrami, Anička, Eliška a několik chovanek klečely již ve vysokých starodávných lavicích. Jakmile začaly bít hodiny, bylo slyšet na chodbě tlumené kroky. V nejbližším okamžiku se tiše otevřely dveře a do kaple vcházely po dvou sestry v černých, novicky v bílých závojích, pak postulantky, dohromady asi sedmdesát. Slavnostně ozdobený oltář a monstrance tonuly v moři světel. Vůně květin plnila kapli. Do tohoto blaživého ticha zazněla měkkým, lahodným hlasem teskná píseň, líčící dojemně příchod Páně na horu Olivetskou.

Jak často slýchávala Eliška s Aničkou na Zelený čtvrtek tuto milou píseň, jak často ji samy zpívaly, ale dosud na ně nepůsobila tak hlubokým dojmem. Bylo jim, jako by svátostný Spasitel i dnes ještě k nim volal: „Smutná je duše má až k smrti (Mat 26, 38), protože tak málo lidí mě miluje. Ó, dejte mi duše, které by mě milovaly!“ Píseň utichla, ale v čistých srdcích našich dívek dále planula touha milovat Boha nade všecko a usmiřovat ho za hříchy světa. Se svatým Petrem ho ujišťovaly: „Pane, ty všecko víš, ty víš také, že tě miluji!“ - (Jan 21, 17.) Toto ujištění lásky však jim nedostačovalo. Cítily, že jejich srdce jsou příliš malá, příliš slabá, aby velkého Boha, věčnou Krásu, milovaly tak, jak toho zasluhoval. Toužily milovat ho láskou svatých a zasvětit mu celý svůj život. To byla „nejsvětější hodina“ v životě obou dívek. Eliška již věděla, kterou oběť Bůh od ní žádá. Svatá hodina před Svatostí lásky odhalila závoj z její budoucnosti. Příštího jitra rozmlouvaly dívky dlouho s velebnou Matkou představenou. Eliška chtěla mít jistotu, mohla-li by i jako dcera svatokrádežníka být přijata do jejich smírné kongregace. Výsledek rozmluvy byl, že obě dívky našly v představené matku v plném významu toho slova. S lehkým srdcem se spolu rozloučily, vždyť se loučily jen na krátkou dobu.

S lehkým srdcem se spolu rozloučily, vždyť se loučily jen na krátkou dobu. Ze školy přešla Anička po krátké době mezi čekatelky a později do noviciátu. Eliška Smolková si zatím spořádala své pozemské věci, prodala dědictví po otci, a co utržila, bylo s uloženými úsporami jejím věnem. I kusy plátna ze svatební truhly se jí pěkně hodily. Byl to blažený den, když obě dívky v bělostném svatebním oděvu se závojem a věnečkem na hlavě klečely před oltářem a přijímaly řeholní oděv. S radostí zasvěcovaly Pánu svůj život v ustavičnou oběť smírnou. Aničce, nyní sestře Serafíně s dětskýma nevinnýma očima říkají v klášteře „miláček Boží,“ někdy i „slunéčko“. Tomu je vinna sestra Ludmila, která nemohla odvyknout těm milým názvům. Vpravdě však činí Anička čest svému řeholnímu jménu. Neboť její láska a úcta k nejsvětější Svátosti je podobná lásce serafů. Pán Ježíš v nejsvětější Svátosti je její útěchou, radostí, jejím nebem na zemi.








Sdílet

Související články:
Výchova svědomí (19.10.2019)
Útočiště (18.10.2019)
Předháněj se (17.10.2019)
Bohatá odměna (16.10.2019)
Velká ctnost (15.10.2019)
Aby byl Bohem (14.10.2019)
Celý život (13.10.2019)
Evangelium na týden (12.10.2019)
Plná Boží lásky (12.10.2019)
Absolutní pravidlo (11.10.2019)
Nemoc (10.10.2019)
Ženo, díky tobě! (09.10.2019)
Bambus (09.10.2019)
Láska a naděje (09.10.2019)
Láskou ve svém srdci (08.10.2019)
Svatá Matko (07.10.2019)
Špatné svědomí (06.10.2019)
Nejšťastnějším člověkem (05.10.2019)
Všechno je cenné (04.10.2019)
Úkryt (03.10.2019)
Andělé Strážní (02.10.2019)
Zkoušky a síla (01.10.2019)
Dělat radost (30.09.2019)
Zná hodnotu (29.09.2019)
Věrný zástupce náš (28.09.2019)
Tím pevněji (27.09.2019)
Dějiny s velkým dosahem (26.09.2019)
Nepostrádá Boha (25.09.2019)
Srdce ženy (24.09.2019)
Trpělivost (23.09.2019)
Přijímá a daruje (22.09.2019)
Největší ozdobou (21.09.2019)
Nešetřme úsměvem (20.09.2019)
Úžas (19.09.2019)
Aby se na to nezapomnělo.... (18.09.2019)
Neprohrává (18.09.2019)
Vedeno láskou (17.09.2019)
Radikálně odevzdat (16.09.2019)
Nejvzácnější ovoce (15.09.2019)
Věřit a žít (13.09.2019)

[Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0]

Autor: Anička Balintová | Vydáno dne 11. 09. 2016 | 765 přečtení
Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek


Důležité kontakty:
P. Marek Dunda koordinátor SČS, marek@fatym.com
P. Vilém Štěpán, villelmus@seznam.cz, spoluzakladatel iniciativy SČS přijímá do SČS s přesahem za hranice ČR zvlášť Medžugorje.
Tisková mluvčí SČS Jana Julinková (roz. Brabcová)
zástupkyně tiskové mluvčí, na kterou je možné směřovat dotazy:
Anna Bekárková annabekarkova@gmail.com tel.: 736 522 818

phpRS PHP MySQL Apache
Tento web běží na upraveném redakčním systému phpRS.

Vyhledávání
Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře