Společenství čistých srdcí

Legenda o úkladech ďáblových

Kategorie: Pro inspiraci

Starý příběh se stále aktuálním námětem.





Ďábel rád loví v řekách všelijakých, nejraději však jde až k branám ráje, neboť je pro něj mnohem větší výhrou, zkazí – li svatého než nesvatého. Tak má ďábel spadeno na kláštery a nejvíce na preláty, na biskupy, avšak ani obyčejným knězem nepohrdne, ba ani jeptiškou.







Stalo se také jednou, že si ďábel zamanul na jednoho řeholníka jménem Ondřej, a zkoušel to s ním po dobrém i po zlém. Zkoušel to ve dne, zkoušel to i v noci, ale mnich zůstal pevný jako skála, a upadl – li, rychle zase povstal. Uviděl ďábel, že nic nepořídí, dokavad kuře neopustí kvočnu. I našeptal otci představenému, aby Ondřeje poslal na misie.







Těšil se Ondřej, jásal jako dítě, že půjde s křížem mezi Zulukafry. A ďábel se též nemohl již dočkati, jak fráterovi ztrpčí každé dílo. Šel bratr Ondřej s láskou dávat lásku. Křtil tmavé bratry. Ďábel jimi vládl. Postavil kostel. Ďábel mu ho shodil; a tam, kde získal jednu duši Kristu, deset si ďábel pomocníků našel. Sil Ondřej lásku, nevraživost sklízel, konal své dílo s úzkostlivou snahou, ale samých neúspěchů došel; až rozkázal mu otec představený, aby se vrátil do klášterní cely.







Zabolelo Ondřeje dobré srdce, když navracel se po veliké lodi, na které plulo mnoho jiných bratří i sester misijních. Snad ani jeden z bratří na této lodi, snad ani jedna sestra od misie nemohla nésti větší zahanbení než Ondřej, nejbídnější z apoštolů. Je hořké navracet se domů s prázdnem, s vyprahlou duší, okoralým srdcem a s tolikerou ranou, která pálí, a Ondřej umdlel od velkého hoře. Na zádi korábu, samotná v zamyšlení, do moře dívala se sestra Helena. Na vlny, kterak honí se a tančí, na bílou pěnu, kterak tiše šplouchá, zatímco loď se nadnáší a stoupá a zase klesá, jak se příboj mění. A byla sestra Helena žena krásná, čistá jak křišťál, kterým slunce svítí, jasná jak hvězda na večerním nebi, líbezná růže ze zahrady Boží. Na jejím nevinném a bílém čele nadepsal strážný anděl přísnou rukou: „Člověče, viz, avšak nedotkni se krásy!“







Tu spatřil jednou Ondřej. V rozechvění cítil, jak se mu srdce v prsou zdvihá, radosti vánek jak mu nitro čeří a naplňuje sladkou blažeností. I pookřála duše mnicha ctného. „Och, Bože“, pravil, „jaké to máš děti. Vždyť andělům se spíše podobají.“ A vděčnost s údivem a svatou bázní stouply si hned na stráž k srdci vznícenému. Spatřila Ondřeje též sestra Helena. Zář milosti mu stála kolem hlavy a oči dvě jak studánky se třpytí pokorné, sladké jak kousíčky nebe. Prý vždycky zajásají andělé a Pán Bůh zaplesá prý na výsosti, když potkají se lidé čistých srdcí a snesou na pustý svět cípek ráje. Však ďábel, který ve všem tuší zkázu, sám podle sebe soudí, v hrozné zlobě již předčasně se těšil na vítězství. „Jen milujte se, holoubkové Boží, milujte se svatou svojí láskou, však já už vím, jak růže vydá hloží!“ Tak pravil sobě, a pak vzkřikl k moři, by pohltilo koráb sténající a všechno, všechno aby utonulo až na dva lidi čisté, milující. Hned na to přihnala se divá bouře a proměnila moře v jícen pekla. I modlili se všichni řeholníci, synové Boží, dcery Boží Máti, a nabízeli všemohoucímu bohu své klopotné a namáhavé žití. Modlil se Ondřej ze všech nevroucněji a modlila se také sestra Helena.







Nuže a právě ty dva ďábel vybral, aby je zachránil, jediné z celé lodi, a zanesl je na kvetoucí ostrov. Pak takto sobě pravil v rozjaření: „Ha, teď vás mám, vy Boží holubičky, teď už mi z osidel neuniknete!“ Květ květu jistě neublíží, dva andělé si nejsou pohoršením, a dva lidé, je – li v nich dobrá vůle, mohou si více prospívat než škodit. Oslovil Ondřej sestru v Kristu Helenu, když se už dosti všemu nadivili: „Předrahá sestro, z Boží tu jsme vůle, i musíme tu ke cti Jeho žít. Řekni mi tedy, kde chceš mít klášter, a ihned jej společně postavíme.“ Dí sestra Helena: „Nemám, otče, vlastní přání, chci bydlet tam, kde ty mi kážeš.“ Vyrostla tedy chýška na pobřeží z proutí a kamení, prostičká, chudá cela, a vysvětil ji Ondřej vodou z moře. „Nu, sestro, zde máš ty svůj klášter, a já si půjdu postavit opatství“, žertoval páter. Pak se rozžehnali. A do večera na daleké skále, která se rýsovala nad obzorem, se tyčil kříž na malém kostelíčku, a bratr Ondřej usnul v sakristii. Je na ostrově lehké živobytí. Rostou tam plody na každičkém stromě. I pramínek tam pod kamenem šplouchá a zvířata tam spokojeně žijí. Co by si mohli přát trosečníci, co by si více přály děti Boží? Helena má klášter hodný závidění, Ondřej je nejšťastnějším správcem diecéze, spravuje pouze jednu zbožnou duši a spravuje ji ke své i Boží chvále.







Přichází sestra Helena každé ráno, když do kostela dřevěný zvon volá, a přivádí i zástup lesní zvěře, takže je plno jak o velkém svátku. A pak je mše svatá bez knih a ornátu, avšak Boží tělo je přítomno stále. A po svaté mši, když se Bohu poklonili, zůstává Ondřej sám na své skále. Jsou neděle a svátky v kůře stromu, však všední dny jsou nemenšími svátky. Ve středu chodí Ondřej na návštěvu a v neděli zas Helena jemu splácí. To pak se spolu baví jako děti. Honí se, skáčou, žerty vyprávějí, chválí si navzájem svá malá hospodářství a hostitel pak hosta vyprovází. Tak žili, jak andělé v nebi žijí, a protože si k ctnosti pomáhali, milovali se dokonalou láskou, která se nikdy neptá po svém zisku. Má láska jenom jedno nejvroucnější přání: aby se milovaný vyhnul zlému. Ale ďábel se své naděje nevzdal. Však časem zreziví kov nejvzácnější a lidi jsou jen pouhopouhé bláto. Tak velké vítězství musí stát namáhání. Však přemýlil se ďábel v lidském blátě, a tam, kde šálil, došel oklamání. Byl Ondřej svatější každého rána a Helena věru nevedla si hůře. Tu rozmrzel se ďábel na své dílo, a rozhodl se, že jej naráz zničí. Poručil moři, aby smetlo ostrov, a s ním pohltilo i ostrovany.







I uchvátila ostrov strašná bouře a Ondřej běží, co mu nohy stačí, by na cestu dal Heleně požehnání: „Předrahá sestro, že již končí životů našich pozemské putování. Nuž pojďme honem z pozemského ráje do ráje věčného.“

Sdílet

[Akt. známka: 2,50 / Počet hlasů: 4] 1 2 3 4 5

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 03. 08. 2009 | 5911 přečtení
Počet komentářů: 2 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek


Důležité kontakty:
P. Marek Dunda koordinátor SČS, marek@fatym.com
P. Vilém Štěpán, villelmus@seznam.cz, spoluzakladatel iniciativy SČS přijímá do SČS s přesahem za hranice ČR zvlášť Medžugorje.
Tisková mluvčí SČS Jana Julinková (roz. Brabcová)
zástupkyně tiskové mluvčí, na kterou je možné směřovat dotazy:
Anna Bekárková annabekarkova@gmail.com tel.: 736 522 818

phpRS PHP MySQL Apache
Tento web běží na upraveném redakčním systému phpRS.

Vyhledávání
Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře