Když dva dělají totéž, není to totéž - platí to snad i u rozchodů?
Kategorie: Články
Zamyšlení jedné mé kamarádky.
Dva lidé, kteří se rozhodli ukončit vztah se svým milým/milou, mají stejný úmysl – ale budou stejné i důsledky jejich jednání?
človíček A si říká:
„Mám právo na svobodu, nic tomu druhému nedlužím, protože jsem mu vlastně ani nic neslíbil! Už toho člověka nemiluji, ať mi dá pokoj. Nechci se s ním potkávat, nechci se s ním bavit, leze mi na nervy a ještě ke všemu si stále pěstuje plané naděje, že se k němu možná zase vrátím. Musím mu to dát jasně najevo, jak to je. Ale nehodlám se s ním o tom stále bavit, nechce se mi to rozebírat. Prostě to mezi námi skončilo a jestli to nechápe, tak je to jeho problém. Ať se s tím vyrovná sám, mě už to nezajímá. Nepřeji mu nic zlého, ale nehodlám se nějak omezovat. Z jeho přátel se stali i moji přátelé, takže má prostě smůlu, když se budu s nimi chtít stýkat dál, protože jsou pro mě zajímavější než on. Kdysi to bylo mezi námi možná fajn, ale já už mám teď jiné plány, a ten člověk do nich nepatří. Sice je mi nepříjemné, že ho občas potkávám, ale raději si ho nebudu všímat a mluvit s ním, protože jsme se přece rozešli a na nějaké kamarádství s ním nemám chuť, bylo by to stejně divné.“
človíček B si říká:
„Musím se s tím člověkem rozejít, cítím, že ve vztahu s ním už nemohu pokračovat. Ale jak moc mu tím asi ublížím? Ten člověk mě má rád, asi patřím k nejmilovanějším lidem, které tu na světě má. Nejspíš mu tím zlomím srdce. Pokusím se tedy ublížit mu co nejméně, abych mu to nedělal těžší, než je nutné. Není správné ho klamat, má právo slyšet pravdu, i když je to pro mě nepříjemné mu to říct. Pokud o tom bude chtít se mnou mluvit, tak ho vyslechnu, protože jsem to já, kdo ubližuje, kdo by měl prosit o odpuštění, že mu způsobuji nesmírnou bolest. Jsem to já, kdo je dlužníkem. Chci aby věděl, že si ho vážím jako člověka, že chvíle strávené s ním nechci pošlapat ani zapomenout. Pokud by bylo dobré, aby mě nemusel často potkávat, dám mu tu možnost a nebudu chodit na stejné akce aspoň nějaký čas. Nikdy mu nedám najevo opovržení mezi přáteli a svého budoucího partnera nebudu vodit mezi naše společné přátele brzy po našem rozchodu, pokud by ho to zraňovalo. Dám mu čas, aby se jeho rána mohla uzdravit. Když se rozejdeme v míru a vzájemné úctě, budu si toho vážit a nepohrdnu jeho přátelstvím, pokud mi ho nabídne. Vždyť jsme stále bratr a sestra v Kristu.“
Ten opuštěný se v tomto případě sice jistě nevyhne zklamání z rozpadlého vztahu, ale bude mít možnost pocítit úctu a bratrskou lásku toho druhého. Navíc to nezasáhne tolik jeho sebevědomí a rána se rychleji uzdraví. Nakonec jejich vztah nesměřuje k manželství, ale to neznamená, že nemůže pokračovat jiným způsobem. Třeba ne hned, ale jednou z nich mohou být i celkem dobří přátelé…
Co se ale asi stane ze srdcem toho opuštěného člověka v prvním případě? Nedostane ani vysvětlení ani možnost zakusit, že je pro toho druhého aspoň trošku důležitý, že tomu druhému není jedno, co s ním bude. Může se stát, že si přestane věřit a jeho bolest bude o to větší a následky si ponese i do dalších vztahů, pokud najde ještě odvahu do nějakého vstoupit…Není to škoda?
Na druhou stranu je nutno říci, že i ten, který u rozchodu více trpí, by měl být ohleduplný k tomu druhému - nezasypávat ho spoustou výčitek a mstít se mu na každém kroku. Vždyť i pro toho, kdo ubližuje je to jistě určitým způsobem těžké, i když asi ne tolik. To že vztah končí, by nemělo znamenat, že se děje něco zlého, ale právě naopak – pravděpodobně se oba lidé vyhnou manželství, které by třeba dopadlo špatně… A pěkné vzpomínky společně strávených chvil nemusí být zapomenuty ani pošlapány… Stávají se cennou zkušeností do budoucna.
Tak co, záleží na tom, JAK se rozejdeme? Nepodceňujme své jednání a hleďme na jeho důsledky pro druhé lidi!
To jsi ty!
Sdílet
Autor: Míša Klímová |
Vydáno dne 09. 11. 2011 | 5462 přečtení
Počet komentářů: 0 |
Přidat komentář |