Společenství čistých srdcí

Katecheze Benedikta XVI. o sv. Terezii z Avily

Kategorie: Duchovní život

Katecheze Benedikta XVI. o sv. Terezii z Avily ze středy 2.2.2011
Drazí bratři a sestry,
Při katechezích věnovaných církevním otcům a velkým středověkým postavám teologů a žen jsem poukázal také na několik světců a světic, kteří byli pro svou vynikající nauku prohlášeni za učitele církve. Dnes bych chtěl zahájit kratší řadu těchto setkání a doplnit prezentaci učitelů církve. A začnu světicí, která představuje jeden z vrcholů křesťanské spirituality všech dob: svatou Terezii z Avily.



Narodila se ve Španělsku, v Avile roku 1515 a jmenovala se Terezie de Ahumada. Ve své autobiografii sama zmiňuje několik podrobností ze svého dětství. Narodila se „ctnostným a bohabojným rodičům“ v početné rodině, měla devět bratrů a tři sestry. Ještě jako holčička, když měla sotva 9 let, četla životopisy některých mučedníků, kteří v ní vzbudili touhu po mučednictví, takže se rozhodla utéci z domova, aby zemřela jako mučednice a vešla do nebe (srov. Život, 1,4); „chci vidět Boha“ - říkala maličká svým rodičům. Několik let poté, vypráví Terezie o své četbě v dětství a prohlásí, že objevila pravdu, kterou shrnula do dvou základních principů. Na jedné straně „fakt, že všechno, co patří tomuto světu, pomíjí“, na druhé straně, že pouze Bůh je „navždy, navždy, navždy“, téma, které se vrací v proslulé básni „Ničím se neznepokojuj, o nic se nestrachuj. Všechno pomíjí, ale Bůh se nemění. Trpělivost dosáhne všeho. Máš-li v srdci Boha, nic ti nechybí. Stačí pouze Bůh!“ Když jí ve dvanácti letech zemřela matka, prosí Pannu Marii, aby byla její matkou (srov. Život 1,7).

Ačkoli během dospívání ji četba profánních knih přivedla k roztržitostem světského života, její zkušenost žákyně u augustiniánských mnišek v klášteře Panny Marie, Matky božské milosti v Avile a častá četba duchovních knih, zejména klasiků františkánské spirituality, ji naučily usebranosti a modlitbě. Ve dvaceti letech vstupuje do karmelitánského kláštera od Vtělení, také v Avile, a v řeholním životě přijímá jméno Terezie od Ježíše. O tři roky později onemocní natolik těžce, že se ocitá čtyři dny v bezvědomí a je už pokládána za mrtvou (srov. Život 5,9). Také v zápase s vlastními nemocemi spatřuje světice boj se slabostmi a odporem vůči Božímu povolání: „Toužila jsem po životě – píše – neboť jsem dobře cítila, že nežiji, nýbrž bojuji proti stínu smrti. A k tomu jsem neměla nikoho, kdo by mi život dal, ani jsem si jej nemohla vzít. Ten, kdo by mi mohl pomoci, měl důvody, proč tak nečinil, neboť já Ho pak vždy opustila, přestože mne tolikrát volal.“ (Život 8,12). Roku 1543 Terezie ztratí své blízké. Umírá otec a všichni její bratři jeden po druhém emigrují do Ameriky. V postní době roku 1554 v jejích 39 letech vrcholí její zápas proti vlastním slabostem. Nečekané setkání s výmluvnou sochou „Krista pokrytého ranami“ hluboce poznamenává její život (srov. Život 9). Světice, která v té době prožívá hluboké souznění s Vyznáními svatého Augustina, popisuje rozhodující den své mystické zkušenosti takto: „Zaplavil mne tak živý pocit Boží přítomnosti, že jsem nemohla vůbec pochybovat, že Bůh je ve mně a já v Něm“ (Život 10,1).



Paralelně se svým niterným zráním začíná světice konkrétně rozvíjet myšlenku reformy karmelitánského řádu. Roku 1562 zakládá v Avile za podpory biskupa města, don Alvara de Mendozy, první reformovaný klášter a krátce poté dostává také svolení generálního představeného řádu, Jana Křtitele Rossiho. V následujících letech pokračuje v zakládání nových karmelů, celkem sedmnácti. Zásadní je pak setkání se svatým Janem od Kříže, s nímž roku 1568 zakládá v Duruelo nedaleko Avily první konvent bosých karmelitánů. Roku 1580 dosahuje toho, že je v Římě zřízena autonomní provincie pro její reformované karmelitány, což je počátek řeholního řádu bosých karmelitánů. Terezie končí svůj pozemský život uprostřed plné aktivity a roku 1582 po založení karmelu v Burgosu během zpáteční cesty do Avily v noci 15. října v Alba de Tormes umírá s těmito dvěmi větami na rtech: „Umírám nakonec jako dcera církve“ a „Už nadešla, můj Ženichu, chvíle, kdy se uvidíme“. Život prožila ve Španělsku, ale strávila jej pro církev. Blahořečil ji papež Pavel V. roku 1614 a kanonizoval Řehoř XV. roku 1622. Za „Učitelku církve“ ji prohlásil Boží služebník Pavel VI. roku 1970.



Terezie od Ježíše neprošla akademickou formací, ale vždycky si cenila učení teologů, literátů a duchovních mistrů. Jako spisovatelka se vždycky držela toho, co osobně prožila nebo pozorovala na zkušenostech druhých (srov. Úvod k Cestě k dokonalosti), vycházela tedy ze zkušenosti. Terezie se duchovně přátelila s mnoha svatými, zejména se svatým Janem od Kříže. Zároveň se sytila četbou církevních otců: svatého Jeronýma, svatého Řehoře Velikého a svatého Augustina. Z jejích největších děl je třeba především zmínit její autobiografii, nazvanou Vlastní životopis, který nazývá Knihou Pánových milosrdenství. Sepsána byla na karmelu v Avile roku 1565 a podává životní a duchovní cestu proto, aby – jak sama Terezie píše – podrobila svou duši rozlišování „duchovního mistra“, svatého Jana z Avily. Účelem je poukázat na přítomnost a působení milosrdného Boha ve vlastním životě a proto je ve spise často podáván dialog modlitby k Pánu. Je to působivá četba protože světice nejenom vypráví, ale znovu prožívá hlubokou zkušenost svého vztahu s Bohem. Roku 1566 napsala Terezie Cestu k dokonalosti, kterou nazvala Pokyny a rady, jež Terezie z Avily dává svým řeholním spolusestrám. Adresátkami je dvanáct novicek z karmelu svatého Josefa v Avile. Terezie jim nabízí intenzivní životní program kontemplativního života ve službách církvi, jehož základem jsou evangelní ctnosti a modlitba. Mezi nejcennější pasáže patří komentář k modlitbě Otče náš, jež je vzorem modlitby. Nejznámějším mystickým dílem svaté Terezie je Hrad v nitru napsaným roku 1577 v plné zralosti. Jde o jakýsi výklad cesty vlastního duchovního života a zároveň kodifikace možného průběhu křesťanského života směrem k plnosti a svatosti působením Ducha svatého. Terezie užívá obrazu hradu se sedmi komnatami, který představuje niternost člověka, a zároveň bource morušového, který se stává motýlem, aby vyjádřila přechod od přirozeného k nadpřirozenému. Světici inspiruje Písmo svaté, zejména Píseň písní a její ústřední symbol „dvou snoubenců“, který ji v sedmé komnatě umožňuje popsat vrchol křesťanského života v jeho čtyřech aspektech: trinitárním, kristologickém, antropologickém a církevním. Svému působení zakladatelky reformovaných karmelů věnuje Terezie Knihu o zakládání napsanou v letech 1573 až 1582, kde mluví o životě rodící se řeholní skupiny. Stejně jako v autobiografii je vyprávění zaměřeno především na vykreslení Božího působení v dílech zakládání nových klášterů. Není snadné shrnout několika slovy hlubokou a členitou tereziánskou spiritualitu. Chtě bych zmínit některé podstatné body. Za prvé: svatá Terezie podává evangelní ctnosti jako základ veškerého křesťanského života, zejména odstup od majetku čili evangelní chudobu, a to se týká nás všech; vzájemnou lásku jako podstatný prvek komunitního a společenského života; pokoru jako lásku k pravdě; rozhodnost jako plod křesťanské odvahy; teologální naději, kterou popisuje jako živou vodu. Nezapomíná však také na lidské ctnosti: vlídnost, opravdovost, mírnost, zdvořilost, veselou mysl, kulturu. Za druhé, svatá Terezie vybízí ke hlubokému souladu s velkými biblickými postavami a k naslouchání Božího Slova. Cítí se spřízněna především se snoubenkou z Písně písní a s apoštolem Pavlem a samozřejmě s trpícím Kristem a s Ježíšem v eucharistii.



Světice dále zdůrazňuje důležitost modlitby; modlitba – říká - je „přátelský rozhovor s Tím, o kom víme, že nás miluje“ (Život 8,5). Myšlenka svaté Terezie je v souladu s definicí teologální lásky, kterou podává svatý Tomáš Akvinský jako „amicitia quaedam hominis ad Deum“, tedy určitý druh přátelství člověka s Bohem, který své přátelství nabídl člověku jako první; iniciativa vychází od Boha (srov. Summa Theologie II-II, 23,1). Modlitba je život a rozvíjí se postupně a zároveň s růstem křesťanského života: začíná modlitbou mluvenou, potom přechází do nitra v meditaci a usebrání, až dochází ke sjednocení z lásky s Kristem a s Nejsvětější Trojicí. Přitom samozřejmě nejde o rozvoj, ve kterém vystoupení na jeden stupeň znamená opuštění předcházejícího typu modlitby, ale spíše o postupné prohlubování vztahu s Bohem, který proniká celý život. Spíše než pedagogii modlitby podává Terezie její opravdovou „mystagogii“. Čtenáře svých děl učí modlitbě tak, že se modlí spolu s ním; často totiž přerušuje své vyprávění nebo výklad a přechází do modlitby.
Dalším tématem drahým této světici je ústřední postavení Kristova lidství. Pro Terezii je totiž křesťanský život osobním vztahem k Ježíši, který vrcholí ve sjednocení s Ním skrze milost, lásku a napodobení. Odtud plyne důležitost, kterou přikládá rozjímání o Utrpení a eucharistii, jakož i o přítomnosti Krista v církvi, jež je pro každého věřícího jádrem liturgie. Svatá Terezie žije bezpodmínečnou láskou k církvi. Projevuje živý „sensus ecclesiae“ uprostřed rozdělení a konfliktů v církvi svojí doby. Reformuje karmelitánský řád s úmyslem lépe sloužit a lépe hájit „svatou katolickou církev římskou“ a je ochotna dát za ni svůj život (srov. Život 33,5). Dalším podstatným aspektem tereziánské nauky, na který bych rád poukázal, je dovršení jako očekávání celého křesťanského života a jeho konečný cíl. Světice má velmi jasnou představu Kristovy „plnosti“, ke které má křesťan dospět. Na závěr Hradu v nitru popisuje Terezie v poslední „komnatě“ tuto plnost uskutečněnou přebýváním Trojice, sjednocením s Kristem skrze tajemství jeho lidství.

Drazí bratři a sestry, svatá Terezie od Ježíše je opravdová učitelka křesťanského života pro věřící všech dob. V naší společnosti, často chudé na duchovní hodnoty, nás svatá Terezie učí být neúnavnými svědky Boha, Jeho přítomnosti a Jeho působení, učí nás skutečně pociťovat žízeň po Bohu, která existuje v našem srdci, touhu vidět Boha, hledat Boha, rozmlouvat s Ním a být Jeho přáteli. Toto přátelství je pro nás všechny nezbytné a musíme jej hledat den za dnem znovu. Kéž nás příklad této hluboce kontemplativní a úspěšně činorodé světice také vede k tomu, abychom každý den věnovali náležitý čas modlitbě, otevřenosti k Bohu, cestě hledání Boha, abychom jej uviděli, abychom nalezli jeho přátelství a tím pravý život. Mnozí z nás by totiž měli říci „nežiji, skutečně nežiji, protože nežiji podstatu vlastního života“. Čas modlitby proto není časem ztraceným, nýbrž časem, ve kterém se otevírá cesta života, na níž si osvojujeme od Boha vroucí lásku k Němu, k Jeho církvi a konkrétní lásku k našim bratřím.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV




Sdílet

Související články:
Znáš dary Ducha Svatého? (04.06.2017)
El gran milagro – Velký zázrak (24.04.2017)
Matka a Královna (01.01.2017)
Výborný prostředek (31.12.2016)
Moudrost (29.12.2016)
Nebojím se (28.12.2016)
Čas (26.12.2016)
Je to výborné! (23.12.2016)
Lidi pro Boha (22.12.2016)
Recept pro křesťana (19.12.2016)
Boháči (18.12.2016)
Boží ruka (16.12.2016)
Smysl mého života (15.12.2016)
Mimo cestu (12.12.2016)
Nic nemožného (08.12.2016)
Zásilka (07.12.2016)
Eucharistie (05.12.2016)
Záda (01.12.2016)
Dozrávají plody (28.11.2016)
Naděje (27.11.2016)
Pokaždé (26.11.2016)
Neznalost (25.11.2016)
Nikdo nelitoval (24.11.2016)
Mocná zbraň (23.11.2016)
Nemožné a možné (18.11.2016)
První úkol (17.11.2016)
Tam, kde není (16.11.2016)
Kde je skrytý (15.11.2016)
Vinice Páně (14.11.2016)
Vytrvalost (13.11.2016)
Znovu uvidět (12.11.2016)
Eucharistické dialogy (11.11.2016)
Nejposlednější z posledních (11.11.2016)
Boží království (10.11.2016)
Dosáhl cíle (09.11.2016)
Nejlepší nádoba (08.11.2016)
Ze života pro život (08.11.2016)
Cesta (07.11.2016)
Dobrý pomocník (06.11.2016)
Nejdobrotivější orodovnice (05.11.2016)

[Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0]

Autor: Anička Bekárková | Vydáno dne 11. 02. 2011 | 4783 přečtení
Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: http://www.radiovaticana.cz


Důležité kontakty:
P. Marek Dunda koordinátor SČS, marek@fatym.com
P. Vilém Štěpán, villelmus@seznam.cz, spoluzakladatel iniciativy SČS přijímá do SČS s přesahem za hranice ČR zvlášť Medžugorje.
Tisková mluvčí SČS Jana Julinková (roz. Brabcová)
zástupkyně tiskové mluvčí, na kterou je možné směřovat dotazy:
Anna Bekárková annabekarkova@gmail.com tel.: 736 522 818

phpRS PHP MySQL Apache
Tento web běží na upraveném redakčním systému phpRS.

Vyhledávání
Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře