Společenství čistých srdcí

Jdi na Hradiště!

Kategorie: Články

Dva nevšední zážitky o jednom víkendu ve Znojmě.

O jednom slunném záříjovém sobotním odpoledni jsem po týdnu stonání vyšla ze stěn svého bytu. Ačkoli na víkendy obvykle jezdívám někam pryč, rozhodla jsem se zkusit tento víkend nějak smysluplně prožít ve Znojmě. Napadlo mě připomenout sí zase jednou dobrovolnickou službu, které jsem se věnovala v dobách svého studia, a tak mé kroky zamířily do Léčebny dlouhodobě nemocných ve Staré nemocnici. Překročím práh, zdravím starší paní, sedící na lavičce naproti nápojovému automatu, a za chvíli už naslouchám jejímu vyprávění o nemocech, rodině a o tom, co v životě prožila a kde byla. Dvě hodiny jsou v mžiku ty tam, ani nevím jak. Pak se jde paní chvíli projít a já vystupuji po schodech na oddělení ve druhém patře. V sesterně se ptám, zda bych mohla potěšit někoho, komu je smutno nebo ho nikdo nenavštěvuje. Dostávám dva typy, a tak klepu na dveře pokoje na konci chodby. Uvnitř jedna stará paní sedí a čte noviny, další dvě leží na bílých postelích. "Dobrý den!" pozdravím všechny a pak stočím svou pozornost k bližší ležící: "Zdravím vás!" "Která ty jsi?" ptá se stařenka, která prý dříve byla učitelkou. Zlomek vteřiny zaváhám. Mám se představovat a říci, že jsem dobrovolnice? "Michaela, Míša," řeknu své křestní jméno, a nadechuji se, abych sdělila další informace o sobě. Příští okamžiky mě však přesvědčí o tom, že to nebude třeba. "Míša!" opakuje stařenka láskyplně, otevírá svou náruč a tiskne mě na prsa. Dochází mi, že ve mě zřejmě považuje za bývalou žákyni nebo vnučku. Nebráním se, protože cítím, že nějakým vysvětlováním bych tu krásnou atmosféru, která vyvstala, jen narušila. A tak sděluji, že jsem dlouho studovala v Brně, že nyní bydlím v Louce, pracuji v lékárně a jezdím do Štítar. Paní mi zase vypráví o tom, jak kdysi její tatínek brával ji a její kamarádku Olgu v neděli odpoledne na procházku nebo do lesa na houby a že studovala učitelský ústav. Dlouze a opakovaně mluví o Hradišti, kde prý Olga pracuje jako průvodkyně. Vždycky tam voněly růže, říká mi, a ukazuje na růžičku v květináči na nočním stolku spolupacientky - i ta je prý z Hradiště. Spolubydlící mlčí. Nevím, co si myslí o mně a stařence, která již zřejmě žije v trochu jiném světě. Ale to nevadí. Paní Žofie, jak se stará paní jmenuje, hovoří dále o sestrách boromejkách, ačkoly ty už na Hradišti tři roky nepůsobí. Několikrát opakuje: "Jdi na Hradiště, tam se ti bude líbit. Je to pěkná procházka. Pozdravuj tam ode mne Olgu." Ještě mě informuje, kudy na Hradiště dojdu a kdy tam Olga bývá.







Připadám si tak zvláštně! Teplo lásky je takřka hmatatelné. Jako by na té posteli ležela moje babička, kterou si Bůh před rokem povolal k sobě. Ano, babičko, půjdu na Hradiště, kam jsem se již dříve chtěla podívat. Vypravím se tam hned zítra a přinesu vám růže. Ačkoli tam paní Olgu už asi nepotkám a ani sestřičky boromejky nepozdravím, odevzdám je Pánu v modlitbě. Paní Žofie, babičko, možná mě už zítra nepoznáte, možná, pokud se ještě setkáme, bude naše příští setkání úplně jiné, ale už nyní chci Boží Prozřetelnosti děkovat za tu hodinu, prodchnutou láskou, kdy jsem seděla na kraji vaší postele. Díky za stisk ruky, úsměv, vřelé obejmutí, křížek na čelo. Cítím se jako na prahu budoucí blaženosti, protože paní Žofie si nestěžuje na nemoc (vlastně ani nevím, s čím v LDN leží), ale naplno projevuje radost z mé přítomnosti a zahrnuje mě láskou. Ano, půjdu na Hradiště!







Druhý den dopoledne po nedělní mši svaté v louckém kostele se vyptávám na cestu a vyrážím na Hradiště. Oblohu sice přikrývají mraky, ale na déšť to nevypadá. Kráčím sama cestou mezi zahrádkami na pravém břehu Dyje. Občas mě míjejí cyklisti, tu a tam vidím osamělé zahrádkáře. V prstech posunuji zrníčka klokočového růžence, který mi darovaly mnišky dominikánky, rozjímám nad slavnými tajemstvími a zároveň chválím Stvořitele za to, co vidím kolem sebe: pestré jiřiny za ploty zahrad, luční kvítí u cesty, labutě a divoké kachny na řece, dozrávající růžové míšky na keřích brslenu, vysoký železniční viadukt, pohled na město. Občas se zastavuji a vytahuji z kabelky fotoaparát. Asi po dvou kilometrech cesty přecházím na druhý břeh Dyje. Brzy vstupuji do Národního parku Podyjí. Cesta vede strmě vzhůru - chvíli písčitá, pak zase klopýtám přes kameny. Jdu pomalu, abych stačila s dechem, těším se pohledem na stráň, porostlou mateřídouškou, nebo pohlížím na město, které mám jako na dlani. A už jsem nahoře! Juknu ke kapličce sv. Antonína a Křížovnickou ulicí pak mířím ke kostelu. Právě tam probíhá mše svatá, a tak si jdu nejprve prohlédnout nádvoří kláštera a zahradu. Nikde není ani živáčka. Protože se nemám koho zeptat a růžových keřů je v zahradě mnoho, beru jedno poupátko pro paní Žofii. Stékají mi slzy, když si představuji, jak to tu asi dříve ožívalo hlasy sester boromejek, jejichž síly však již nestačily na udržování tak rozsáhlého objektu. Řeholnic totiž stále ubývá. Myslím na někdejší představenou boromejek, Služebnici Boží matku Vojtěchu Hasmandovou, která zde na Hradišti dokonala svůj až po okraj naplněný život před 22 lety, jak si to pamatuji z jejího životopisu, nádherně zpracovaného spisovatelkou Marií Holkovou. Napadá mě, že pokud dobrý Bůh nevyzve k zasvěcenému životu mě, moc bych si přála, aby se tou cestou vydalo alespoň některé z mých dětí, pokud budu mít vlastní rodinu. Již několik let si velmi bolestně uvědomuji nedostatek kněží i řeholnic v naší vlasti. Protože mše svatá právě skončila, setkávám se s křížovníkem P. Josefem Hudcem, kterému sděluji své myšlenky. Vkládá ruce na mou hlavu, aby mi požehnal na přímluvu Matky Vojtěchy a sv. Hyppolyta, patrona hradišťského kostela. Pak jdu ještě na hřbitov.







Hroby sester boromejek jsou jednoduché, porostlé tújí a levandulí. Nad hrobem Matky Vojtěchy z mého srdce tryská přání, které jsem sdělila otci Josefovi, ještě jednou. Náhle cítím, že se ve mně rozhošťuje pokoj - myslím, že se na přímluvu Matky Vojtěchy mohu spolehnout. K své radosti čtu na dalších pomníčcích jména, mně známá z již zmíněné knihy marie Holkové: rodné sestry matky Vojtěchy s. Emilie a s. Simeona, její neteř s. Leona, předchůdkyně ve funkci generální představené matka Bohumila, nástupkyně matka Inviolata, spolužačka z učitelského ústavu s. Huberta, spoluvězeňkyně z Pardubic s. Doloris. Zdržím se ještě chvilku - čtu jména mnoha dalších zesnulých sester, často tak zvláštní, neobvyklá: s. Ave, s. Vianey, některá zase dlouhá a složitá, jiná latinská a jen málo obyčejných, např. Jana, Helena, Božena.







Dlouho bych vydržela rozjímat, ale růžička začíná vadnout a žaludek připomíná, že od snídaně uplynula už dlouhá doba a že mě v ledničce čeká oběd. Znojemské zvony jako by tuto skutečnost ještě potvrzovaly. Za modlitby Anděl Páně a Korunky k Božímu Milosrdenství tedy sestupuji národním parkem zase dolů a pak zvolím cestu tentokrát po levém břehu řeky. Občas oberu trochu diviznových květů do uzlíku z šátku či sesbírám pod keři pár lískových oříšků. Kolem 13. hodiny se ocitám u louckého kláštera, odkud už to domů mám, co by kamenem dohodil. Růžičku zavěšuji - bude lépe, když ji paní Žofii přinesu usušenou než zvadlou. Moje pocity nejlépe vystihuje začátek žalmu 45: "Srdce mi překypuje radostí..." Pane, díky!

---

Sdílet

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 15. 09. 2010 | 5593 přečtení
Počet komentářů: 13 | Přidat komentář |

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře