Společenství čistých srdcí

I Pán Ježíš prožíval samotu

Kategorie: Články

Ne zrovna snadná, ale přínosná zkušenost.

Včera tomu bylo přesně čtvrt století, co jsem na světě. Od kolegyň v práci jsem dostala velikou bonboniéru. Hned jsem ji otevřela - sdílená radost se násobí, a těšila jsem se, jak se večer také rozdělím s děvčaty ze své farnosti - že si třeba půjdeme taky sednout do kavárny nebo je pozvu k sobě a zahrajeme si nějakou hru. Na mši jsem doběhla úplně na čas - vaření a praní beze zbytku vyplnilo čas po návratu z práce. Holky tam byly, ovšem těšila jsem se zbytečně. Hned po mši všechny čtyři nasedly do auta a hned někam odjely - řidička spěchala. Najednou nebylo s kým se o bonboniéru rozdělit - osaměla jsem. A večer teprve začínal, sotva se setmělo. Jak s ním naložit? Ať jsem přemýšlela sebevíc, nenapadalo mě, s kým bych ho mohla prožít. Ani jsem se příliš nesnažila zadržet slzy bezmoci, které mi začaly stékat po tvářích. Doklopýtala jsem do svého bytu. Co teď? Mám si jít už lehnout, aby milosrdný spánek přikryl to, co bolí? Nebo pustit rádio Proglas a vzít do rukou háčkování nebo knížku? Prázdný byt mi v tu chvíli ale připadal v tu chvíli nesnesitelný. Znovu jsem si oblékla svetr, zamknula byt a vyšla ven. Napadlo mě, že bych mohla aspoň dojít do centra za paní sanitárkou Janou nebo za sestrou Petrou ze slovenské komunity řeholnic. Svírala jsem v prstech zrníčka klokočového růžence a snažila se myslet na slavná tajemství. Pane, díky, že jsi mi neodňal víru v Tvou blízkost, ačkoli mi vůbec není fajn. Když jsem procházela kolem kláštera mnišek dominikánek, kde jsem dnes nebyla na kompletáři, protože jsem byla na mši jinde, uviděla jsem, že se tam ještě svítí. Do osmi hodin, kdy sestry chodí spát, zbývá ještě dvacet minut, ale po kompletáři už je - mám je ještě rušit? Ale co, zkusím to. Zvoním a prosím na chvíli o sestru Anežku. Zjevně není problém - brána se otevírá, už vidím bílý hábit převorky Anežky, jdu k ní a bezmocně jí klesám do náruče. Když mi hrdlo přestane stahovat pláč, hovořím o tom, co se dnes dělo. Sestra Anežka chvíli přemýšlí a pak říká to, co jsem už vícekrát slyšela, ale co neškodí občas si připomenout: I Pán Ježíš se občas cítil sám, když žil na zemi. Prožívej samotu spolu s Ním, když s tím jinak nemůžeš pohnout. Pokus se obětovat to na nějaký úmysl.
Byla jsem za těch několik minut v objetí sestry Anežky moc ráda. Do smíchu mi sice nebylo, ale ani slzy jsem už stírat nemusela. Pokračovala jsem v růženci a když jsem musela čekat na jednom z přechodů pro chodce a na neonu jedné herny si přečetla méně nápadný nápis "Night club", bylo mi jasné, za co tu samotu obětuji.
Než mě úplně zmohla únava, stihla jsem ještě napsat dopis kamarádce, kterou život taky mnohdy docela skřípne. Taky by nebylo od věci přijmout slova Matky Terezy: "Pane, když mi bude zle, pošli mi do cesty někoho, kdo potřebuje pomoc ještě více."

---

Sdílet

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 17. 10. 2010 | 4793 přečtení
Počet komentářů: 1 | Přidat komentář |

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře