Společenství čistých srdcí

Dobrovolně na Ukrajině

Kategorie: Svědectví


Pěkné svědectví o tom, jak parta vysokoškoláků na Ukrajinu se vydala.



Do západoukrajinského Tjačiva se každoročně sjíždějí skupinky dobrovolníků. Letos mezi nimi bylo poprvé i patnáct vysokoškoláků z Brna. Na Ukrajinu se vydali v rámci programu studentské dobrovolnické činnosti, který od minulého akademického roku (2009 pozn.) organizuje Vysokoškolské katolické hnutí Brno.

Na Ukrajině jsme strávili dvanáct dní od 2. do 14. srpna. Každý z nás si během nadcházejícího semestru na dny prožité na Ukrajině jistě rád vzpomene. Na následujících řádcích bychom se rádi o své zážitky i skvělou atmosféru, která celou akci doprovázela, podělili.



Dobrodružná výprava
V sobotu, den před odjezdem, vrcholí konečné přípravy, čteme poslední maily, narychlo sháníme lopaty a sekery, abychom v neděli slavně vyrazili směrem na východ. Fiat veze pět a Ford Tranzit osm pasažérů, plus dva stopaři, kteří se na cestu vydali už od ranního kuropění. Pro osazenstvo Tranzitu začala být cesta zajímavá, hned po pár kilometrech, kdy prasklo chlazení. Díky Bohu se vše podařilo opravit a v noci jsme se šťastně setkali s druhým autem a pustili se do nejobávanějšího úseku cesty – přechodu ukrajinských hranic.
Prvních několik kontrol jsme projeli až překvapivě snadno, vyplníme imigrační papíry a s pocitem, že je vše za námi, čekáme na parkovišti za přechodem na druhé auto. Zdá se, že oni přeci jen nějaký problém mají. Ale nakonec pustí i je. Vyjíždíme tedy dál, když tu před námi ze tmy vykoukne značka „STOP“. Zastavíme, a když na mávnutí pohraničníka popojíždíme k němu, vysloužíme si nařčení z přestupku a vyhrožování milicí, návratem do vlasti i vězením… Naše hraná nechápavost však vyhrála, takže jsme se po dlouhých minutách dostali i přes tuto překážku bez úplatku. Nakonec zjistíme, že druhé auto neprojelo. Za to, že nevyplnili nejspíše neexistující formulář, zaplatili 15 € pokutu… či spíše úplatek. Po tomto zážitku jsme si už jen našli místečko za městem na přespání a těšili se na další den.



Den po dni
V pondělí jsme dorazili na tjačivskou faru, kde nás už očekávali naši dva stopaři se skupinou dobrovolníků z Prahy. Okresní město Tjačiv, ležící na jihozápadě země, budí dojem válkou poznamenaného místa. Silnice jsou většinou rozbité, zbytky asfaltu spíše ztěžují cestu automobilům, které z mládí pamatuje generace našich rodičů, po ulicích pobíhají opuštění psi. Většina domů je poškozená, jen několik vil místních zbohatlíků ostře kontrastuje s okolním světem jako vystřiženým z letáku vyzývajícím k pomoci v rozvojových zemích. Stejně tak pravoslavné chrámy. Zlaté kopule a pestrobarevné fasády jen umocňují dojem chudoby všude kolem.
Na faře jsme poobědvali vynikající boršč a seznámili se s otcem Petrem Krenickým. Tento slovenský katolický kněz a misionář působí na Ukrajině již 16 let. Za tu dobu se mu zde podařilo vybudovat klášter, domov důchodců, komunitní centrum a více než třicet kostelů a kapliček. Při tom všem mu pomáhají dobrovolníci, kteří za ním na Ukrajinu přijíždějí. Finanční prostředky na stavby či opravy kostelů získává P. Krenický především z dobrovolných sbírek. Odpoledne jsme se vydali na prohlídku města. Večer jsme byli na mši svaté, pro mnohé z nás to bylo první setkání s řeckokatolickým obřadem.
V úterý jsme najeli na pracovní režim. Kluci odjeli do nedalekého městečka kopat základy nové kaple, děvčata se vydala na hřbitov. Ten zarostla místy až třímetrová invazivní křídlatka, kterou bylo potřeba vytrhat a následně spálit.
Ve středu nás překvapil déšť. Dopoledne jsme si tedy vymysleli alternativní program – pořádně vygruntovat kostel a faru, odpoledne už na nás opět vysvitlo sluníčko, a tak jsme znovu likvidovali hřbitovní prales. Večer jsme si poprvé pořádně popovídali s otcem Petrem. Když nám vyprávěl zážitky ze svého budování farnosti a „boje“ s pravoslavnými, všichni bedlivě naslouchali. Během jeho vyprávění jsme se smáli, divili se, tajil se nám dech… Bylo znát, že otec Petr je člověk, který se nepotřebuje moc připravovat na kázání. On jen vypráví o tom, co skutečně žije. Každý den, minutu za minutou.



Čtvrteční dopoledne probíhalo opět podle plánu. Jen odpoledne za námi přišel téměř zoufalý otec Kremický. Za pár hodin měla být v kostele svatba a řemeslníci právě vyměňují hlavní dveře. Kostel pokryla vrstva prachu. Zatímco kluci šli bílit sklep, děvčata se dala do díla. Dvacet minut před obřadem konečně otřela čela, sundala rukavice a nechala svatebčany usednout do lavic.
Pátek i sobota už byly opět klasickými pracovními dny. Čekalo nás kopání základů a vyskládání kameny. Děvčata strávila další příjemný den na hřbitově bojem s křídlatkou. Večery jsme trávili společensky i přesto, že většinu z nás skolila „ukrajinská nevolnost“ způsobená jídlem, vodou či pouhou změnou prostředí. Během soboty pak začaly přijíždět další skupinky dobrovolníků. Jedna z Čech a druhá, velmi početná, ze Slovenska. Fara začínala doslova praskat ve švech.

V kraji Nikoly Šuhaje
V neděli ráno jsme se po krátkém rozhodování, zda vyjdeme do hor podle plánů, nebo zůstaneme kvůli marodům na faře, nakonec vydali na třídenní putování po místních kopcích. Protože se část naší výpravy dosud necítila v pořádku, museli jsme se rozdělit. Menší skupinka se vydala z Koločavy k Sinevirskému jezeru autem, druhá, větší, pokračovala pěšky. Cesta se ukázala být náročnější, než se čekalo, nicméně ukrajinské kopce nás opravdu okouzlily a po noci (nedobrovolně) strávené uprostřed lesů, jsme se opět šťastně setkali. Příští den jsme vyrazili domů.

Troufáme si říci, že to byla jedna z nejpovedenějších prázdninových akcí, které jsme zažili. Přínosem dobrovolníků není jen práce. Mladí lidé, kteří přijíždějí do ukrajinských měst či vesniček, jsou oživením pro místní farnost, přinášejí nadšení a v lecčem mohou být snad i příkladem. A nyní můžeme dosvědčit, že neméně obohacující je tato zkušenost i pro dobrovolníky samotné. Zkusili jsme si, jaké to je, pracovat celý týden „rukama“, poznali jsme novou kulturu a v neposlední řadě zažili atmosféru tjačivské fary, která je díky pohostinnosti otce Krenického domovem pro všechny příchozí.



Veronika Mrtvá

Sdílet

Související články:
Louis Pasteur (12.04.2011)
Dvakrát osvobozen (27.03.2011)
Všechno k větší slávě Boží (07.12.2010)
Kouzelník (19.11.2010)
Od in vitro k NaProTECHNOLOGII (20.10.2010)
Z výletu (04.09.2010)
Dopis z misií (22.07.2010)
Nebe (13.03.2010)
Kdo se najde? (20.01.2010)
Vize (11.01.2010)
Dopis jedné bosenské řeholnice matce představené (10.01.2010)
USA a co vás tam překvapí? (07.10.2009)
Jak jsem jela a dva měsíce byla v USA (26.08.2009)
Neuvěřitelně hluboké svědectví Jeremyho Campa (05.05.2009)
Staň se dobrovolníkem v zahraničí (25.03.2009)
Cena společenství (19.01.2009)
Život v jižním Tyrolsku (15.11.2008)
[Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5

Autor: Petra Kučerová | Vydáno dne 03. 07. 2011 | 5055 přečtení
Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: Jezuité 3/2009


Důležité kontakty:
P. Marek Dunda koordinátor SČS, marek@fatym.com
P. Vilém Štěpán, villelmus@seznam.cz, spoluzakladatel iniciativy SČS přijímá do SČS s přesahem za hranice ČR zvlášť Medžugorje.
Tisková mluvčí SČS Jana Julinková (roz. Brabcová)
zástupkyně tiskové mluvčí, na kterou je možné směřovat dotazy:
Anna Bekárková annabekarkova@gmail.com tel.: 736 522 818

phpRS PHP MySQL Apache
Tento web běží na upraveném redakčním systému phpRS.

Vyhledávání
Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře