Společenství čistých srdcí

Boží hlas je lépe slyšet v tichu

Kategorie: Pro inspiraci

Měla jsem možnost prožít individuální rekolekce u klauzurovaných sester. Šlo o něco pro mě neobvyklého, ale moc krásného.





26.4.2010
Autobus na pravidelné lince Brno – Znojmo polyká kilometry silnice mezi poli a vesnicemi jako jindy, jen teď, v neděli navečer, všichni pohodlně sedí. Svírám v prstech kovový kroužek s deseti hrbolky a křížkem, duše rozjímá nad zastaveními Slavného růžence a oči sledují krásu stvoření pod sklánějícím se sluncem: bažantí pár v poli, které již začíná žloutnout řepkou, rozkvetlé tulipány v zahrádkách, černobílá straka na stráni nad dálnicí, čerstvou světlou zelení oděné lužní lesy, racek nad obrovskou louží. Moje myšlenky už dlí daleko před autobusem: Jaké to u mnišek dominikánek bude? Uslyším v tichu lépe Boží hlas? Moje vysokoškolské studium se chýlí ke konci – kde chceš, můj Pane, abych pak pracovala, a co ode mne pak dál v životě očekáváš? Chci po ty tři dny přijmout režim sester, jejichž nabídku individuálních rekolekcí nyní s vděčností využiji, a všechny ty otazníky Pánu v klidu předložit, stejně jako vzpomínky na lidi, kteří mi leží na srdci. A že jich je!
Znojemskými uličkami stoupám od nádraží k nenápadnému klášteru v sousedství kostela sv. Kříže. Otevírá mi sama představená, vlídná sestra Anežka, mně již známá. Hovoří tichým hlasem – no ano, už je po kompletáři. Ukazuje mi cestu do kaple, křížové chodby, koupelny, zahrady i „mého“ pokojíku. Půjčuje mi dominikánský breviář (můj laický mi byl dobrý alespoň pro dnešní nešpory, které jsem zvládla v autobuse), jiná sestra přináší večeři, pak už jen křížek na čelo, přání dobré chuti a dobré noci…a silentium. Je 20:00.
Plátěné kalhoty, ve kterých jsem přicestovala, vyměním za dlouhou sukni. K výbornému bylinkovému čaji sním krajíc chleba se salámem. Za oknem prostorného, vzdušného pokojíku se začíná usazovat tma. Zářivka osvětluje odestlané lůžko, dlouhým, igelitovým ubrusem pokrytý stůl s několika židlemi, dvě poličky s vyšívanými přehozy, úzké zrcadlo, věšáky u dveří, další válendu a skříň. Na stěnách visí dřevěný kříž se snítkou kočiček, obraz Neposkvrněného Početí Panny Marie, sv. Martina de Porres a jiného dominikána s knihou – snad sv. Tomáš Akvinský – a plastika Krista s trnovou korunou. Na zemi světlé linoleum, závěsy jsou bledě zelené. Pročítám denní řád: Nemýlila jsem se, dominikánky vstávají ve 4:00 a od 20:00 se dodržuje silentium. Mně však sestra Anežka řekla, že mám zítra vstát až na mši svatou v 6:00. Prý chvíli trvá, než si člověk na tento režim zvykne… Listuji dominikánským breviářem – kromě modliteb se čtením nevidím velký rozdíl, tak snad se zorientuji. No nic, je čas jít pod sprchu a do postele. „Ukaž mi své cesty, Hospodine…“







27.4.2010
Vstávám v 5:15. Teprve se rozednívá. Přistupuji k oknu, abych se pomodlila ranní chvály ze svého laického breviáře. Zítra už to možná zvládnu se sestrami. Před šestou hodinou je následuji do kaple, odkud se vzápětí vracím pro svetr – snad jeho bleděmodrá barva nebude působit mezi černobílou dominikánskou moc nepatřičně, ale je chladněji, než jsem předpokládala. „Rozleťte se zpěvy vzhůru…“ rozeznívají se varhany mně dobře známou velikonoční písní a k oltáři se ubírá dominikánský kněz středních let. První mše svatá, kterou zde prožívám. Kněz mluví stručně a srozumitelně. Maličko zaváhám při pozdravení pokoje, ovšem stejně jako řeholnice zůstávám stát – aha, kněz podá ruku každé z nás, sestry už tak mezi sebou nečiní. Jedna z nich pak při svatém přijímání pod obojí způsobou přidrží patenu mně a dvěma starým sestrám, sedícím na vozíčku. Na závěr mše zpívají mnišky nádherný vícehlas k Panně Marii. Na chodbě mi jedna ze sester – stařenek na vozíčku mlčky tiskne ruku, než mi sestra Raymonda přináší podnos se snídaní a než přijíždí výtah – řeholnice jdou snídat nahoru do klauzury. V pokojíčku si vařím kávu – i přes pohodlnou postel jsem měla první noc spaní poněkud potrhané.
Denní řád napovídá, že po snídani bude růženec za zemřelé. Jenže klauzura se nachází v prvním patře – co já vím, jak dlouho sestry snídají? Zatím si v kapli prohlížím křížovou cestu – zřejmě technika linoryt a postavy v historických kostýmech – tu gotická čapka, tam barokní šaty s vosím pasem. Kaple je jednoduchá, bíle vymalovaná, světlá a vzdušná. Množství tulipánů ze zahrady poskytuje bohatou výzdobu. Svatostánek po stranách střeží sochy Panny Marie a sv. Josefa, na zdech visí obrazy již zmíněného sv. Tomáše Akvinského a sv. Kateřiny Sienské, dominikánské terciářky. V zadní části kaple si prohlížím několik relikviářů světců dominikánského řádu.
Ozývá se zvonek. Následuji 4 z mladších sester (dohromady jich tu žije 13) do křížové chodby kolem rajského dvora, kterou několikrát procházíme za modlitby bolestného růžence. Vida, ani kontemplativní sestry nezapomínají na pohyb. Všímám si, že z chodníčku na rajském dvoře vyrůstá plevel. Po modlitbě prosím sestru Anežku, abych chodníček směla vyčistit. Sestra souhlasí, takže si převlékám pracovní sukni, beru kbelík a jdu. I sestry teď pracují – v kuchyni, prádelně,… Zvenčí do rajského dvora doléhají zvuky aut, zvon z kostelní věže odcinká každou čtvrthodinu. Přemýšlím o životě těchto sester, které si jen půl hodiny po obědě mezi sebou povídají, občas padne šeptem nějaká věta při práci, ale jinak zde vládne ticho a modlitba – hlavně za ty, kteří žijí venku ve světě. Uvažuji, čeho všeho se vzdaly, aby mohly druhým takto pomáhat. Ano, obdivuji je – život v takové přísnosti, mezi stále stejnými spolusestrami, ve stejných prostorách – určitě mají pevné nervy, ale ještě více obětavé srdce.







Po hodině práci končím. Protože se oteplilo, usedám s duchovní četbou na lavičku na rajském dvoře. Ani ji však neotevřu, když spatřím, že jedna ze starších sester zametá. Jedna ženská by se s tím dřela hodně dlouho, a sestra mou pomoc ráda přijímá. Předává mi koště a přináší si druhé, takže za tři čtvrtě hodiny je rajský dvůr čistě zameten. Během práce si vyměníme jen několik věcných vět: „Tady už je zameteno. – Kolem zdí také? – Nebolí vás záda, když se ohýbáte?“ Uvědomuji si, jak je pro mě mlčení obtížné – nejsem na něj zvyklá. Denně říkám tolik zbytečných slov! Plácám nesmysly, nevhodně vtipkuji, pletu se do toho, po čem mi nic není. Paradoxně nemám v drtivé většině soukromí k tomu, abych se nahlas pomodlila breviář – více si uvědomuji význam slov modlitby. Tady je to naopak. Za společnou modlitbu jsem moc vděčná. Jako pozdrav zde zase stačí úsměv, jako poděkování přikývnutí. Sestra představená o mně ví, co potřebuje, a ostatní řeholnice se mě na nic neptají. Ale já to vydržím – v tichu se s Ježíšem lépe spojím a sestrám, které byly tak ochotné, že mě sem přijaly, nebudu kazit silentium.
Pročtu si několik článků z časopisu „Milujte se!“ a před polednem jdu se sestrami do kaple. Angelus Domini, Sexta, litanie k Panně Marii (takové jsem ještě nikdy neslyšela) a ještě několik modliteb, které sestry recitují zpaměti. A už se ozývá hlad, takže u výtahu probíhá stejná výměna jako ráno. Sestry stolují pohromadě, já musím sama ve svém pokoji, ale má to i výhody: Nemusím spěchat a mohu si to jídlo vychutnat. Je jednoduché, ale vydatné. Líbí se mi zdejší střídmost.
Po obědě mířím s ruční prací a knížkou pro změnu do zahrady. Všude je znát píle sester: záhony s tulipány, nakvétající jahody, pařeniště. Usedám na lavičce naproti lurdské jeskyňky. Kolem 14. hodiny mě ale kapky deště zahánějí zpět do kláštera.
Na 15. hodinu nás zvonek opět volá do kaple. Za oknem hřímá jarní bouřka, ale před vystavenou Nejsvětější svátostí je klid. Modlíme se Nonu a růženec ve slovenštině – nejméně jedna ze sester tímto jazykem hovoří, tak asi proto. V pokojíčku se pak jen otočím – mohla bych se projít křížovou chodbou a ještě se pomodlit na úmysly svých blízkých, jak činím i doma.
Zapínám mobilní telefon- jediné spojení se světem mimo klášter, pokud nemluvím o lásce či modlitbě. Vyřizuji jednu záležitost ohledně Společenství čistých srdcí a pak mobil opět vypínám. Na nešpory přijdu úplně přesně. Jedna ze starších sester doprovází některé úryvky hrou na varhany. Pak modlitba se čtením a před vystavenou Nejsvětější svátostí ještě rozjímání. Díky FATYMu vím, jak to co nejlépe prožít, ale copak, mozku schází glukosa, že nemůže přijít na žádné slovo, od kterého se v myšlenkách odpíchnout? Nakonec mé snahy nevyjdou naprázdno, ale na večeři se už skutečně těším. Je výborná, a já jsem sestrám moc vděčná, že nezapomínají na ovoce a zeleninu.
Připadám si tak trochu jako ptáček v kleci – copak to? Vždyť mám, co jsem chtěla. Nečekala jsem takovou přísnost? Pravda, v porovnání s loňskými exerciciemi na Velehradě je to něco jiného. Tam jsem směla o svých myšlenkách hovořit s exercitátorem a mezi přednáškami a modlitbami mohla jít, kam chtěla – i daleko za brány poutnického domu. Zde je pro mě kaple, křížová chodba a pokud neprší, zahrada a rajský dvůr. Že by mě chtěl Pokušitel zlobit, předčasně mě odtud vystrnadit? Ale vždyť se i ta samota dá odevzdat v oběť, přece ve svém srdci nosím tolik lidí! A že mi den připadá dlouhý? Nu, brzy začal a doma mi při práci a učení ubíhá rychleji. Ale já věřím, že i zde ten čas v modlitbách a odpočinku (Asi jsem na to také méně zvyklá než na práci.) smysluplně prožiji.
Sprchuji se ještě před kompletářem. Únava už se hlásí. Na chodbě mě sestra Anežka upozorňuje, co se bude dít, až se domodlíme z breviáře. Musím říci, že se mi to líbilo. Dvě sestry, sedící nejblíže oltáři, vzaly svíce, uklonily se a za zpěvu „Salve Regina“ kráčely k obrazu Panny Marie a sv. Dominika v zadní části kaple. Sestry se řadily za ně, nakonec já s jednou ze starších řeholnic. Poté, co jsme dozpívaly, nás sestra Imelda pokropila svěcenou vodou, postupně jsme se ve dvojicích opět uklonily a vrátily na svá místa. Přání dobré noci – a první den v klášteře byl za mnou.







28.4.2010
Nezvládla jsem vstát ve 4:00 jako sestry. Až o hodinu později. Opět jsem k ranním chválám využila svého laického breviáře a k sestrám se připojila až na mši. Sloužil ji jiný, již starší dominikán, ale opět to bylo pěkné. Při pozdravení pokoje jsme si tentokrát podaly ruce mezi sebou. Po mši sestry připravily klekátko s mřížkou a fialovou rouškou – kněz bude zpovídat. Od sestry Anežky se mi dostalo kladné odpovědi na otázku, zda toho též mohu využít, až budou řeholnice vyzpovídány, tak jsem se šla připravit. A jako by sestra Anežka věděla, kdy budu hotová, přinesla misku klokočových zrnek, které jsme spolu na lavičce čistily, aby se z nich dal vytvořit růženec, a při tom si tiše povídaly- prý teď můžeme, řekla sestra. Pocit „ptáčka v kleci“ se postupně rozplynul a svátost smíření mi pomohla nabrat druhý dech. Klokočovým zrníčkům jsem se pak věnovala až do poledních modliteb a po výborném obědě pak znovu – dá se u toho rozjímat a těší mě, že mohu být užitečná. Když mi začaly trnout prsty,spojila jsem procházku v zahradě s modlitbami, na které jsem zvyklá z domova a z FATYMu. To už mi na vzduchu úplně uschly vlásky, které jsem si po obědě umyla. Mezi společnými modlitbami v kapli se ke klokočí ráda vracím. Dvě ze sester se mnou prohodily několik slov – věřte mi, i v kontemplativním klášteře mohou žít řeholnice veselé a úplně přirozené.
Růženec se dnes, k mé velké radosti, modlíme v jazyce církve. Pak ještě jednou sedám s klokočím ven- a je tu příležitost k evangelizaci. Vedle mě totiž usedá jeden z mladých dělníků, kteří opravují fasádu kláštera, a ptá se na mou činnost, růženec, život sester, mé vzdělání,… Vysílám k nebi střelnou modlitbu k Duchu svatému a prosbu o ta správná slova. Asi po čtvrthodině ukončí náš rozhovor hlas zvonku – jdu na večerní chvály, modlitbu se čtením a rozjímání a dělník se vrací ke své práci. Myslím na něj v modlitbě – snad v jeho srdci semínko víry zůstane a třeba i s Boží pomocí zakoření.
Večer se od toho předešlého příliš neliší. Jen ještě pár slov se sestrami Anežkou a Dianou, a zítra prý se mnou chce mluvit sestra Zdislava, jedna z nejstarších sester. Sestře Raymondě děkuji za jídlo a chválím jejich zdravý styl. Kompletář jako včera, sprcha ještě před ním – a hop do postele!
Tentokrát se mi spalo pěkně. Vstávám s řeholnicemi ve 4:00. Rychle se upravuji, abych se o 25 minut později dostavila do kaple.Ranní chvály se vzpomínkou na sv. Ludvíka Mariu Grigniona, Angelus Domini, několik dalších modliteb česky i latinsky – a pak některé sestry připravují, co je potřeba ke mši, jiné odcházejí, ať už za prací či rozjímáním. Následuji je a ve svém pokoji beru do rukou „Milujte se!“ – i u něj se dá rozjímat. Hm, není správné začínat den kávou, ale mně by se klížily oči – těch přesně vymezených 8 hodin spánku je pro mě, dosud studentku, nedostačujících. No, ony se mi klíží stejně, ale písní „Pane žní a nepožatých polí“ mi na mši svaté sestra Dominika udělala radost a otec Anselm krásně hovořil o Božím náručí, takže jsem odhodlána se třeba osprchovat studenou vodou a přinést v oběť i tu ospalost. Ale asi požádám sestru Anežku, abych zítra mohla vstát až na mši – moje tělo tento přísný režim ještě nezvládá a zítra už se chci zase učit, až můj pobyt zde skončí.
Čekajíc na snídani, na chodbě před výtahem podávám ruku stařičké sestře Annunciátě, jíž mrtvice ochromila pravou polovinu těla. Z vozíčku ke mně hovoří hřejivými slovy, než mi sestra Raymonda přináší snídani a sestra Diana veze sestru Annunciátu výtahem též k jídlu.
Po snídani vyprovázím sestry Dominiku, Anežku a svou starší jmenovkyni k autu – jedou s otcem Anselmem obhléhnout místo pro nový klášter. S příslibem modlitby za šťastný návrat si jdu opět ke svým klokočovým zrníčkům. Je půl osmé ráno. Když prsty zase začínají trnout, jdu se do zahrady modlit za své blízké. Pak znovu beru do rukou klokočí, dokud sestra Imelda nepřiveze sestru Zdislavu. Hovoříme pak v mém pokojíčku. Jen zkušené oko by na její tváři rozeznalo, že před 11 lety prodělala mrtvici. Je usměvavá, duchem stále čilá a velmi inteligentní. Vypravuje mi o dějinách řádu, jeho světcích, svém řeholním mládí, o řádech v současnosti. Je znát, že se stále vzdělává. Má velký přehled. Já jsem jí pověděla zase něco o FATYMu, svém studiu, farnosti a rodině. Než jsme se nadály, tři čtvrtě hodiny bylo pryč a já šla vyhledat sestru Imeldu, protože sestra Zdislava chtěla zpět do klauzury. Snad už ji to unavilo. Dříve než Imeldu jsem však potkala nejmladší ze sester, jménem Růženu, která se sestry Zdislavy ujala.
Po další chvilce, strávené se zrnky, pomáhám sestře Imeldě zamést na dvorku březové jehnědy. Pak čištění klokočí střídám s četbou „Milujte se!“ a v reakci na jeden z článků se v zahradě pomodlím Korunku k Božímu Milosrdenství.
Při modlitbě růžence (dnes v češtině) si uvědomuji, jak mě bolí oklečená kolena. Tímto si postulantky určitě také procházejí. Přejde to časem? Vzniknou i na kolenou nějaké „mozoly“?
Dle pokynu sestry Markéty jdu na čtvrt hodiny adorovat před vystavenou Nejsvětější svátost. A protože se sestry Dominika, Anežka a Michaela ještě nevracejí, nejprve rozjímáme. Pak, už s nimi, následují nešpory a modlitba se čtením. V duši mám sluníčko, ale fyzicky cítím podivné vyčerpání. Už aby byla večeře. A do postele se těším. Nu, jsem za tyto dny moc ráda – ticho, příjemné prostředí, vlídné sestry a blízkost našeho Pána, který mi toho mnoho pověděl. Ale na druhou stranu je mi jasné, že takto přísný způsob života by moje tělesná schránka dlouhodobě nezvládla.
Jeden z mých postřehů: Zjišťuji, že mnohé sestry, ne – li všechny, nesou jména dominikánských světců a světic. Z těch známějších to jsou Markéta Uherská, Dominik, Zdislava či Růžena z Limy.







29.4.2010
Dnes slavíme svátek sv. Kateřiny Sienské. Mši slouží otec Angelik, sestry zpívají různé antifony. Můj pobyt zde vrcholí. Po snídani uložím do krosny, co je třeba, vymetu svůj pokojík, sousední hovornu i chodbu a svléknu povlečení. A už přichází sestra Anežka. Vroucně jí děkuji, ona mi žehná na cestu, na dvorku se ještě rozloučím se sestrou Terezií (postupně jsem si zapamatovala jména všech sester) a duchovně osvěžená a s dobrými předsevzetími vycházím po třech dnech za bránu kláštera a ještě dál – na nádraží k autobusu, který mě odveze zpět do Brna. Kéž mi náš Pán pomůže, aby světlo nezůstalo pod nádobou.








Sdílet

Související články:
Lidové misie ve farnostech P. Josefa Kohoutka (10.11.2016)
Pozvánka na duchovní obnovu (03.02.2016)
Prázdninová duchovní obnova pro dívky od 16 - 27 let (24.05.2015)
Maria v mém životě (15.10.2013)
Postní duchovní obnova pro dívky 15 - 25 let (16.02.2013)
Adventní duchovní obnova pro dívky ve Frýdlantu nad Ostravicí (21.10.2012)
Duchovní obnova pro dívky (30.05.2012)
Adventní duchovní obnova (22.10.2011)
Duchovní obnova pro děvčata ze SČS - ZRUŠENA! (25.01.2011)
Duchovní obnova pro svobodné muže a kluky ze SČS (07.12.2010)
Postní TAMMÍM - duchovní obnova pro mladé muže (15.02.2010)
Postní duchovní obnova (12.02.2010)
Duchovní cvičení pro děvčata nejen ze SČS (21.01.2010)
Duchovní obnova u Moravských Budějovic (16.05.2009)
Duchovní obnova pro děvčata ze SČS v Prosiměřicích od 5. - 8.3. 2009 (07.02.2009)
Duchovní obnova pro kluky ze SČS v Prosiměřicích od 12. do 15. 3. 2009 (07.02.2009)
Večer otevřených srdcí (29.01.2009)
Duchovní obnova pro mládež v duchu čisté lásky 16. - 17.1. 2009 (19.11.2008)

[Akt. známka: 1,00 / Počet hlasů: 1]

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 04. 05. 2010 | 4136 přečtení
Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek


Důležité kontakty:
P. Marek Dunda koordinátor SČS, marek@fatym.com
P. Vilém Štěpán, villelmus@seznam.cz, spoluzakladatel iniciativy SČS přijímá do SČS s přesahem za hranice ČR zvlášť Medžugorje.
Tisková mluvčí SČS Jana Julinková (roz. Brabcová)
zástupkyně tiskové mluvčí, na kterou je možné směřovat dotazy:
Anna Bekárková annabekarkova@gmail.com tel.: 736 522 818

phpRS PHP MySQL Apache
Tento web běží na upraveném redakčním systému phpRS.

Vyhledávání
Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře