Společenství čistých srdcí

Aby všichni jedno byli

Kategorie: Články

O zrodu jednoho ekumenického společenství (z pera Selmy Langerlöfové)

Stalo se to kolem roku 1875. Byla mlhavá noc na atlantickém oceánu. Dvě velká plavidla se srazila a jedno z nich, obrovský poštovní parník plující z New Yorku do Le Havru, byl uprostřed proražen a potopil se. Druhé plavidlo, mamutí plachetnice, zmizelo v mlze, aniž se pokusilo poskytnout cestujícím z poštovního parníku pomoc.

Mezi těmito ztroskotanci byla mladá Američanka z Chicaga. Byla bohatá, krásná a nadaná, provdaná za dobrého, vynikajícího muže. Byla matkou čtyř rozkošných děvčátek. Cestu podnikla, aby navštívila své staré rodiče, žijící v Paříži, a aby jim ukázala své děti; proto vzala všechny čtyři dcerušky s sebou. Když došlo ke srážce, vznikla na potápějícím se parníku strašlivá panika. Byly sice spuštěny záchranné čluny, ale ani ona, ani žádné z jejích dětí se do žádného nedostaly. Když se loď nakonec potopila, všech pět bylo vrženo do moře.

Nejdříve byla vírem matka stržena do nekonečné hloubky, ale pak opět vynesena na hladinu. Její děti byly od ní odtrženy a ona pochopila, že se jistě utopily. Sama neuměla plavat. V nejbližším okamžiku bude jistě stažena do hloubky, a to bude znamenat pak jistou smrt.







Tehdy ve své poslední hodince nemyslela už na manžela ani na děti. Myslela jen na to, aby pozvedla svou duši k Bohu.

Bezprostředně před tím byla svědkem hrozných scén. Ztroskotanci tváří v tvář nevyhnutelné smrti úplně ztratili rozum. Rozpoutal se divoký boj o čluny, které v žádném případě nemohly pojmout 500 pasažérů. Zdraví, silní muži a ženy si zjednávali cestu údery holí a ranami. Slabí a nemocní byli odehnáni, pošlapáni nebo přímo svrženi do moře. Stejný děsný boj o život zuřil ještě kolem ní na mořské hladině.

Přetížené čluny klouzaly blízko kolem ní a v nich seděli lidé, kteří měli napřažené nože, aby zabránili dostat se na loďku plavajícím, kteří se přiblížili a chtěli se chytit okrajů. Ze všech stran se ozývaly hrozné výkřiky a proklínání. Ale její duše se oprostila od všech těchto scén děsu a pomatení, nemilosrdného divošství a žalostného strachu před smrtí, aby se pozvedla k Bohu. Její duše se vznášela vzhůru jako ptáče puštěné z klece na svobodu…

„To je tak snadné zemřít?“ pomyslela si.

Tu uslyšela mocný hlas, hlas z jiného světa, a její sluch byl zaplněn dunivou odpovědí: „Je to pravda, že je snadné umírat. Co je těžké, to je žít.“

Myslela si, že tohle je největší pravda, a radostně souhlasila: „Ano, ano, je to pravda. Je těžké žít.“

A s pocitem soucitu s těmi, kdo ještě musí žít dál, si pomyslela: Proč tomu tak musí být? Nedal by se život na zemi uspořádat takovým způsobem, aby bylo právě tak lehko žít, jako je teď umírat?

Vtom však zaslechla mocný hlas, který jí odpovídal: „To, co chybí k tomu, aby na zemi bylo lehko žít, je jednota, jednota, jednota!“

Zatímco jí tato slova ještě zněla v uších, byla zachráněna. Velká plachetnice se vrátila a spustila záchranné čluny. Byla do jednoho z nich vytažena a potom asi s 80 dalšími trosečníky vyloděna v jednom evropském přístavu.







Tato událost, tato výzva mi přišla na mysl, když jsem poprvé slyšela mluvit o ekumenickém koncilu. Představovala jsem si, že po tom velikém roztříštění, po tom strašlivém ztroskotání, které křesťanstvo potkalo, musí mít mnoho nejlepších křesťanů pocit, že byli vrženi do bezedné hloubky a že ztratili to nejdražší; zlobou proti životu museli být inspirováni k tomu, aby byli ochotni přijmout hrozící zkázu jako osvobození. Ale do této propasti úzkosti potom pronikly k zoufalcům hlasy z jiného světa. Také oni zaslechli uprostřed divoké vřavy v potocích krve volání po jednotě, jednotě, jednotě, a proto se nyní shromáždili ze čtyř konců světa sem, aby budovali mír a solidaritu, po nichž lidstvo už celá tisíciletí touží a které by jistě učinily život snadnější…

Dovolte mi ještě dál vyprávět o životě a působení oné paní, která přežila ztroskotání. Měla vyřešit stejný problém jako tato ekumenická konference, třebas v jiném měřítku.

Anne Spaffordová, tak se mladá Američanka jmenovala, přijala poselství, které jí zaznělo v oné nešťastné noci, jako pravé slovo Boží. Avšak teprve po řadě let učinila vážný pokus. Byla příliš zlomena bolestí nad ztrátou všech dětí. Doma jí vyrůstaly dvě nové dcerušky, ale smutek nepolevoval. Nakonec viděla, že nedosáhne pomoci a útěchy dříve, než věnuje svůj život úloze přinést rozštěpenému světu jednotu.

A Spaffordová se svým manželem a asi 20 přáteli založili společnost, jejíž členové se zavázali žít společně v jednotě a pomáhat a sloužit ostatnímu lidstvu.







Byli to samí upřímní, osvědčení křesťané a nešlo jim v žádném případě o zavádění nového náboženství. Zahloubali se do studia Skutků apoštolských, aby v životním stylu prvních křesťanů nalezli směrnice pro svůj způsob života. Podle jejich vzoru se spojili do jednoho velkého domova. Měli společný majetek, sloužili si navzájem bez odměny a žasli nad jistotou a snadností, které takto vešly do jejich života.

Snažili se žít podle vzoru prvních Ježíšových jeruzalémských vyznavačů. Když se dověděli o bídě a nemocech, které zuřily v Jeruzalémě, přestěhovali se tam r. 1881, pronajali si hezký domek těsně u městských hradeb s vyhlídkou na věnec krásných pahorků a začali navštěvovat nemocné v uličkách Svatého Města, krmit hladové, pečovat o děti bez rodičů. Všem, kdo je navštěvovali, vyprávěli o Božském poselství, které zaznělo ženě při ztroskotání lodi, a říkali jim, že chtějí způsobem svého života svědčit o jeho pravdivosti.







Brzy se k americkému společenství začali připojovat Syřané, pokřtění Židé, lidé přicestovalí z Evropy i ostatních světadílů, nejvíce však Orientálci. Tak se kolonie zvětšila asi o 40 nových členů.

Později se o tomto společenství dozvěděla prostřednictvím vystěhovalců do Chicaga skupina švédských zemědělců. Prodali svá hospodářství, opustili svou vlast a v r. 1896 se přistěhovali do Jeruzaléma. Bylo jich asi 40, mezi nimi řada mladých lidí.

Ve společenství byli lidé různých náboženství – reformovaní evangelíci, luteráni, pravoslavní. V orientálním okolí se snažili svědčit o svém křesťanském smýšlení. Získávali si stále větší uznání nejen mezi jeruzalémskou chudinou, ale spřátelili se i se vznešenými arabskými a židovskými rodinami. Setkávali se však i s pomluvami a útoky se snahou znemožnit jim pobyt v Jeruzalémě.

Začalo docházet i k vnitřním rozporům kvůli tomu, že někteří chtěli žít podle čistě asketických pravidel, pracovat bez mzdy, žít v absolutní pohlavní zdrženlivosti. Ale vedení kolonie dospělo k názoru, že taková askeze není pro jednotu nezbytná.

V lecčems byla tedy jejich historie podobná této dnešní ekumenické konferenci.

Zakladatelka zemřela r. 1923 ve věku 81 let. Mohla si říci, že jí božský hlas ukázal správnou životní cestu. Její život byl uzavřen jako do ochranné hradby do jednoty.

---

Sdílet

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 29. 09. 2009 | 5259 přečtení
Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | | Zdroj: Cyrilometodějský kalendář 1991

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře